Článek
Dvě stovky měsíčně nejsou pro penzistu drobné
Když se řekne koncesionářský poplatek, spousta lidí mávne rukou. Jenže 205 korun měsíčně je za rok 2 460 korun. Pro mladší rodinu možná otrava. Pro důchodce, který počítá léky, nájem a nákup, už slušná částka.
Podle Ministerstva kultury se od května 2025 televizní poplatek zvýšil na 150 korun měsíčně a rozhlasový na 55 korun. Poplatková povinnost se navíc rozšířila i na domácnosti využívající zařízení schopná přehrávat vysílání přes internet, tedy třeba počítače, tablety nebo chytré telefony.
A teď se má pravidlo znovu měnit. iROZHLAS popsal poslanecký návrh, podle kterého by televizní a rozhlasový poplatek neměly platit domácnosti seniorů nad 75 let. Nejde tedy o všechny důchodce a už vůbec ne o automatické odpuštění pro každého, kdo pobírá penzi.
To je potřeba říct nahlas. Jinak se zase rozjede zmatek, někdo přestane platit předčasně a pak se bude divit.
Věk sám nemusí stačit
Největší háček je slovo domácnost. V Česku spolu často bydlí starší rodič a dospělé dítě, někdy kvůli péči, někdy kvůli drahému bydlení. A právě tam může nastat problém. Pokud se úleva nastaví na domácnost seniora nad 75 let, bude rozhodovat, kdo v té domácnosti skutečně žije a kdo splňuje podmínky.
Už dnešní pravidla nejsou jen o tom, kolik máte doma přístrojů. Česká televize uvádí, že domácnost platí televizní poplatek 150 korun měsíčně bez ohledu na počet televizí, počítačů nebo mobilů schopných příjmu vysílání. Český rozhlas podobně připomíná, že u fyzických osob se ve společné domácnosti platí jeden rozhlasový poplatek.
To zní výhodně. Jenže u osvobození bývá společná domácnost často rozhodující podmínkou. Portál veřejné správy třeba u vážného zdravotního postižení zraku nebo sluchu upozorňuje, že pokud s osvobozenou osobou žije ve společné domácnosti alespoň jeden člověk, který podmínky nesplňuje, poplatek se platit musí.
U seniorů nad 75 let proto bude podstatné, jak přesně zákon nakonec dopadne. Jestli se bude dívat jen na nejstarší osobu v bytě, nebo na celou domácnost. To není právnická drobnost. To je rozdíl mezi úsporou a dalším složitým formulářem.
Úleva ano, ale ať ji stát vysvětlí lidsky
Já bych seniorům nad 75 let takovou úlevu přála. V tom věku už člověk většinou nešetří na dovolenou. Šetří na zubaře, topení, dopravu k lékaři a občas na něco dobrého, aby život nebyl jen přežívání. Dvě stovky měsíčně samy o sobě nikoho nespasí, ale v penzi se i menší částky sčítají.
Jenže stát má jednu špatnou vlastnost. Zavede pravidlo a pak se diví, že mu lidé nerozumějí. Senior pak neví, jestli se má odhlásit, jestli má čekat, jestli musí něco dokazovat a co když s ním bydlí syn, dcera nebo vnuk. A místo úlevy má další nervy.
Tohle se nesmí stát. Pokud má změna platit pro domácnosti lidí nad 75 let, musí být jasné, kdo přesně nárok má, odkdy, jak se odhlásí a zda se úleva projeví automaticky. Starší člověk nemá luštit zákon jako křížovku. Zvlášť když mu doma běží televize hlavně proto, aby v bytě nebylo tak ticho.
Na druhé straně je fér dodat, že se tím znovu rozjíždí spor o financování veřejnoprávních médií. Podle iROZHLASu by návrh připravil Českou televizi a Český rozhlas o stamiliony korun. To už není maličkost. Jenže břemeno veřejné služby by také nemělo ležet bez rozdílu na lidech, kteří mají v peněžence po zaplacení všeho pár stokorun.
Senioři nad 75 let nejsou skupina, na které má stát dokazovat rozpočtovou tvrdost. Ale ani jim nesmí dát polovičatý slib, který se v praxi zasekne na společné domácnosti a nejasných pokynech. Úleva má být úleva. Ne další úřední past na lidi, kteří už mají papírování za celý život plné zuby.
