Článek
Pětistovka od osmdesáti není žádná maličkost
Když se řekne 500 korun, někdo mladší mávne rukou. Jenže já bych tak rychle nemávala. V penzi se i pětistovka počítá jinak. Je to lék bez přemýšlení, pár cest k lékaři, část doplatku za energie nebo nákup, který člověk nemusí tolik škrtat.
Podle Ministerstva práce a sociálních věcí se navrhuje, aby se důchody od 80 let zvyšovaly o 500 korun vždy po pěti letech: tedy v 80, 85, 90 a 95 letech. Při stých narozeninách má přijít další navýšení o 1 000 korun. Účinnost balíku má být od 1. ledna 2027, pokud změna projde legislativou.
Dnes je systém jiný. Česká správa sociálního zabezpečení připomíná, že kdo oslaví 85 let, má nárok na zvýšení procentní výměry důchodu o 1 000 korun měsíčně. Nový návrh tedy neposílá celou pomoc až na pětaosmdesátiny, ale část peněz předsouvá už k osmdesátce.
A to je podstatné.
Kdo má doma osmdesátiletou maminku, tatínka nebo je v tom věku sám, ví své. V osmdesáti už člověk často neřeší dovolenou u moře. Řeší, jestli zvládne schody, jestli mu zubař nesebere půlku penze, jestli bude mít na pečovatelskou službu a jestli se mu po zaplacení všeho ještě chce do obchodu pro něco lepšího než rohlíky a tavený sýr.
Osmdesátka už dávno není výjimka pro pár vyvolených
Na téhle změně je dobré ještě něco jiného: míří na věk, kterého se dožívá čím dál víc lidí. Nejde o žádnou úzkou skupinku, kterou by šlo odbýt slovy, že se to týká jen „pár babiček“. Takové řeči nemám ráda. Jsou pohodlné a často bezcitné.
Podle Českého statistického úřadu žilo na konci roku 2025 v Česku 2 272 755 lidí ve věku 65 a více let. Senioři už tvořili 20,8 procenta obyvatel. ČSÚ zároveň uvádí, že žena ve věku 65 let měla v roce 2024 naději prožít ještě 20,8 roku a muž stejného věku dalších 17 let. Jinými slovy: pro mnoho lidí není osmdesátka vzdálená rarita, ale velmi reálná část života.
A právě proto se o takovém návrhu má mluvit vážně. Stát nemůže dělat, že vysoký věk je okrajová poznámka pod čarou. Není. Je to období, kdy se člověku často ztenčuje nejen zdraví, ale i sociální síť. Partner už nemusí být naživu. Děti bydlí daleko. Kamarádi ubývají. A každá složenka umí být protivná víc než dřív.
Naděje dožití je hezké číslo v tabulce. Život v osmdesáti je ovšem kuchyňský stůl, pilulkovník, brýle na účtenky a telefon, na který člověk čeká od rodiny. Tohle by měli mít politici před očima, když se baví o valorizacích.
Naděje ano, ale zázrak z toho nedělejme
Podle ČSÚ k důchodům pobíralo ke konci roku 2025 v Česku některý z důchodů 2,83 milionu osob a starobní důchod 2,346 milionu lidí. Průměrný plný starobní důchod byl 21 175 korun. Z toho se dá žít slušně jen tehdy, když má člověk levné bydlení, rozumné zdraví a trochu štěstí. Jakmile jedno z toho chybí, peníze mizí rychle.
Proto má věkové přidání smysl. Není to rozhazování. Je to přiznání, že s vyšším věkem rostou náklady a ubývá možností si přivydělat. Osmdesátník si většinou nepůjde přivydělat na noční inventuru do supermarketu. A jestli ano, tak spíš z nouze než z radosti.
Zároveň si nelžeme do kapsy. Pět set korun nikoho nespasí. Nevyřeší drahé bydlení, čekání na sociální služby ani samotu starých lidí. Ale je to lepší než další projev plný soucitu. Starý člověk nepotřebuje, aby mu politici říkali, jak si ho váží. Potřebuje, aby se mu na účtu objevily peníze včas a bez ponižujícího běhání po úřadech.
Jestli návrh projde, bude to drobný, ale rozumný krok. A já bych ho nepodceňovala. Ve vysokém věku už člověk nemá čas čekat, až se stát jednou rozhoupe. Osmdesátníci nejsou minulost. Jsou naši rodiče, sousedé, bývalí učitelé, řidiči, prodavačky, zdravotní sestry. A jednou, když nám bude přát zdraví, také my sami.
