Článek
Občas mám pocit, že život je jako dlouhá, líná jízda na autopilota.
Lidi kolem mě se nějak rozpadají pomalu, nenápadně — až to jednoho dne bouchne.
Třeba kamarádova maminka. Po smrti manžela začala jíst a pít, aby zapomněla.
Syn jí pořád říkal: „Mami, přestaň, prosím tě.“
Nepřestala. Deset let. Hlídala děti opilá. Vážila sto třicet kilo. Zanedbávala domácnost, hygienu, sebe.
Až jednoho dne se jí začala motat hlava a syn jí zavolal záchranku.
Tlak 180/124. Cukr 18. V nemocnici jí řekli: „Pokud nezměníte život, zemřete.“
Teprve tehdy se pohnula.
Teprve tehdy chtěla žít.
Jak je možné, že tohle musí přijít, aby člověk otevřel oči?
Roman to měl stejně.
Projedl se na sto čtyřicet šest kilo.
Dostal infarkt. Až tehdy si řekl: Dost.
Dneska cvičí, směje se, žije.
Ale proč to musí dojít až sem?
Proč člověk potřebuje sáhnout na dno, aby se odrazil?
A já jsem si jednou v duchu říkala – co kdyby existoval lék, který tě „probudí“ dřív?
Bez infarktu, bez mrtvice.
Jen taková simulace smrti – na chvíli bys měl pocit, že končíš.
Srdce buší, dech se zrychlí, strach tě sevře.
A pak bum – probudíš se. Živý. A s chutí žít.
Bláznivá myšlenka, já vím.
Ale kdyby něco takového existovalo… kolik lidí by konečně přestalo odkládat život na později?
Možná ale žádný takový lék nepotřebujeme.
Možná potřebujeme jen někoho, kdo se na nás podívá bez souzení.
Někoho, kdo místo „ty seš nemožná“ řekne: „Pojď, zkusíme to spolu.“
Možná potřebujeme svět, ve kterém změna není trest, ale naděje.
A možná právě to je ten lék.
Jen jsme se ho ještě nenaučili prodávat v krabičce.
