Článek
Právě tam, uprostřed lesů a ticha, stojí malý památník. Není nijak nápadný, ale když se u něj člověk na chvíli zastaví, dozví se o jedné neklidné noci, která se tu odehrála 19. února roku 1909. Noci, na kterou se nezapomnělo.Únor 1909 přál zimním radovánkám. Bylo páteční odpoledne, devatenáctého, když se trojice přátel rozhodla vyrazit ven – na sáňky. Nešlo ale o žádné děti. První z nich byl obchodník Josef Mras, druhý vojenský kapelník Wilhelm Pochmann a třetí hostinský z libereckého Radničního sklípku Christian Arzbock. Všichni tři byli místní a ten den prostě zatoužili po trochu jiném pátečním programu, než byl obvyklý hluk hospody nebo ruch obchodů.
Nejprve zamířili na Kristiánov, konkrétně do Liščí chaty, kde si chtěli na chvíli odpočinout a dát něco na zahřátí. Jenže jak už to u takových pánských výletů bývá, posezení se trochu protáhlo. Když se zvedli k odchodu, venku už byla tma. Do toho se spustila sněhová bouře a cesta zpátky se začala komplikovat. Největší potíže měl hostinský Arzbock – postavou to nebyl zrovna lehkovážný sáňkař, a brodit se hlubokým sněhem už pro něj byla dřina. Jeho dva parťáci ale nenechali nikoho za sebou. Pomohli mu, jak jen to šlo.
Ze tří starých sáněk dali dohromady jednoduchou plošinu, posadili na ni svého kamaráda, přikryli ho kabátem a vydali se hledat pomoc. Trvalo to celé hodiny. Až těsně před půlnocí dorazili do Ferdinandova, kde zabouchali na okna místní hospody a vzbudili pár lidí, kteří dali dohromady záchrannou skupinu. Ta se okamžitě vydala zpátky do hor, na místo, kde nechali hostinského Arzbocka.
Nikdo si tehdy nedělal iluze – byla zima, fičel vítr a naděje, že by přežil, byla mizivá. O to větší bylo překvapení, když ho uviděli. Stál tam, usměvavý, trochu promrzlý, ale jinak naprosto v pořádku. Nakonec se všichni vrátili zpátky do Ferdinandova. Možná si ten šťastný konec celého dramatu připili, jak to lidé dělávají, když všechno dobře dopadne. A jako připomínka té chvíle tam u cesty, které se říká Kristiánovský chodník, stojí malý pomníček. Je na něm obrázek a pár veršů, co mají v sobě víc, než by se na první pohled zdálo.
Kdyby se dnes někdo chtěl vydat po stopách tehdejších odvážných sáňkařů, čekala by ho celá řada míst, která stojí za to vidět. Jedním z nich je třeba Kristiánov. Zatímco na začátku 20. století tu stálo ještě několik budov, dnes zůstala už jen Liščí bouda – ta samá, kde se prý tehdy sáňkaři zdrželi u občerstvení tak dlouho, až zapomněli na čas. Hospodu tam ale dnes nehledejte. Zato tu sídlí jedno z nejvýše položených muzeí v Česku. Malá expozice návštěvníkům přiblíží, jak vypadala sklářská osada kdysi – nejen co se tu vyrábělo, ale i jak tu lidé skutečně žili a co pro ně tahle krajina znamenala.
Jedním z tipů na výlet může být i Černá hora – neplést si ji ale s tou krkonošskou. Tahle „naše“ leží v Jizerských horách, má 1084 metrů a je třetím nejvyšším vrcholem oblasti. Je to nenápadné místo, ale má v sobě něco zvláštního. Možná i proto, že právě tady pramení hned čtyři potoky. Tři z nich – Kamenice, Jelení a Kristiánovský – míří přes různá údolí až k Severnímu moři. Ten čtvrtý, Černý potok, si to namíří úplně jinam – skončí v Baltu. Člověk by nečekal, že z jednoho kopce se voda vydá na dvě různé cesty, každá do jiného moře. Ale přesně tohle se tu děje. Černá hora je totiž přirozeným rozvodím – tichým místem, kde se svět rozhoduje, kterým směrem se vydá.
Zdroje:
