Článek
Pod slušivou fasádou značkového obchodu se skrývají podmínky, které by neměly v jednadvacátém století existovat. Už první dojem byl zvláštní. Místo slibovaného osobního pohovoru jsem se ocitla v místnosti s dalšími deseti uchazeči. Personalistka nám hned na úvod sdělila, že práce zahrnuje dvanáctihodinové směny, práci o víkendech a svátcích, a to vše za minimální mzdu. Prý je to standard v maloobchodě.
Když se někdo odvážil zeptat na přesčasy, dostali jsme jasnou odpověď - jsou povinné a často se dozvíte až ráno, že musíte zůstat déle. Náhradní volno? Na to zapomeňte. A dovolená? Tu si můžete vzít, jen když to provoz dovolí. Nejhorší bylo, jak se tvářili, že nám vlastně prokazují službu.
Prý máme být vděční za možnost pracovat pro tak prestižní značku. Že dostaneme slevu na oblečení - celých 15 procent! To má asi vynahradit mizerný plat a neexistující volný čas. A pak přišla ta nejlepší část - zkušební doba tři měsíce, během které budeme pod drobnohledem. V překladu to znamená, že po nás budou chtít maximum za minimum peněz, a když se nám to nebude líbit, můžeme jít.
Když jsem odcházela z pohovoru, bylo mi jasné, že tohle není práce, ale moderní otročina. A nejsmutnější je, že se vždycky najde dost zoufalých lidí, kteří na takové podmínky přistoupí. Protože musí. Možná si někdo řekne, že jsem náročná. Ale není náročné chtít normální pracovní dobu, férový plat a možnost mít i nějaký osobní život. To by měl být standard, ne luxus.
