Článek
Se svými problémy zašel na pohotovost do místní nemocnice. „Nepustili mě ani pro věci do auta, abych cestou náhodou nezkolaboval. Kvůli místu trvalého bydliště mě ale převezli do Litoměřic, kde byla má spádová nemocnice,“ vysvětluje Marek. Tam se dozvěděl údajnou diagnózu – neléčená cukrovka a rezistence na inzulin. „S tím mě začali léčit. Když mi hladina cukru začala klesat, domluvili jsme se, že půjdu domů. Žádná další vyšetření mi ale lékaři neudělali,“ vzpomíná Marek.
Po návratu z nemocnice si doma pravidelně píchal inzulin. Asi po měsíci a půl ale Marek z ničeho nic celý zežloutnul. „Strašně mě všechno svědilo, nemohl jsem spát. Tak jsem znovu vyrazil na pohotovost, kde se mnou ale stále neřešili nic jiného než ten cukr,“ říká. Nakonec se Markovi podařilo dostat na pracoviště gastroenterologie v Ústí nad Labem, kde se po dvou měsících od začátku obtíží dozvěděl správnou diagnózu – magnetická rezonance ukázala na rakovinu slinivky břišní.
Marek nedostal včasnou léčbu a diagnóza mu změnila jeho život.
Následovala chemoterapie, po níž Markovi ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze koncem loňského roku nádor odoperovali. Letos v létě ale rakovina udeřila znovu. „Na kontrolních vyšetřeních lékaři zjistili recidivu. Potvrdily se metastázy v játrech a pobřišnici. Podle mého onkologa jsou to právě ty dva měsíce nesprávné léčby, které mi dnes chybí,“ přibližuje Marek. Dnes podstupuje paliativní chemoterapii – od svého lékaře ví, že délka dožití s takto agresivní formou nádoru není velká. Svým příběhem chce proto apelovat na všechny lékaře i potenciální pacienty, aby mysleli na prevenci a její důležitost.
Marek nepatřil do rizikové skupiny pacientů, v jeho rodině rakovinou pankreatu nebo chronickým zánětem slinivky břišní nikdo netrpěl. Neměl tak šanci absolvovat screeningový program, který by u něj nemoc zavčas odhalil. Než rakovina udeřila naplno, nepociťoval Marek žádné větší zdravotní potíže. Dnes v důsledku nefunkční slinivky bojuje se zažíváním. „Stále hubnu. Dříve jsem měl nadváhu – z původních více než 140 kilo dnes vážím něco přes 70,“ popisuje.
I přes všechny obtíže se ale stále snaží zůstat optimistický. „Nejdůležitější je zaměstnat hlavu. Snažím se v rámci možností pořád dělat věci, které mě baví – peču pro rodinu, zajdu na kávu. Beru to, jak to je. I kdybych svým příběhem pomohl jedinému člověku, je to pro mě přínosnější, než kdybych se uzavřel do sebe,“ dodává Marek.
Zdroje: příběh Marka - se svolením k publikaci
