Článek
Ještě před rokem byla maminka soběstačná, vitální žena. V 79 letech si sama vařila, chodila na procházky, četla knihy. Pak přišel ten osudný pád. Zdánlivě banální událost, která všechno změnila. Nejdřív lékaři mluvili o lehkém otřesu mozku, ale postupně se začaly objevovat první příznaky demence. Maminka zapomínala vypínat sporák, nechávala téct vodu, nepoznávala vlastní vnoučata. Vzala jsem si ji k sobě domů. Přece maminku nedám někam do ústavu, myslela jsem si v té době. Není odpad, abych se jí zbavila, musím se o ní postarat, jako se starala ona o mě. Jako bankéřka jsem zvyklá řešit složité situace, ale tohle bylo jiné.
Ráno jsem odcházela do práce s strachem, co se může stát. Večer jsem se vracela vyčerpaná a čekala mne další náročná noc. Moje vlastní děti začaly trpět nedostatkem pozornosti, manžel byl nervózní. A já? Já jsem se pomalu hroutila. „Nemůžeš zachránit všechny, někdy musíš zachránit hlavně sebe,“ řekla mi tehdy moje nejlepší kamarádka. A měla pravdu. Po měsíci jsem musela uznat, že péči o maminku nezvládám. Není to o lásce - tu k ní cítím stejnou jako dřív. Je to o reálných možnostech. Domov seniorů, který jsme vybrali, není žádná odkládací stanice. Je to místo, kde se o maminku starají 24 hodin denně profesionálové. Má pravidelnou stravu, léky, rehabilitace. A hlavně - je v bezpečí. Už se nestane, že by se někde ztratila nebo si ublížila.
Život jde dál a není to žádné selhání
Dnes za maminkou chodím třikrát týdně. Někdy mě pozná, někdy ne. Ale vždycky vidím, že se usmívá. Personál mi říká, že si oblíbila zahradní terapii, účastní se společných aktivit. A já? Můžu zase normálně fungovat. Být matkou svým dětem, manželkou svému muži, profesionálkou v práci. Dlouho jsem se trápila pocitem viny. Společnost často odsuzuje ty, kteří dají rodiče do domova důchodců.
Ale realita je jiná - někdy je to ta nejlepší možná volba. Pro všechny zúčastněné. Maminka má odbornou péči, já můžu normálně žít a především - můžu za ní chodit odpočatá a pozitivní, ne vyčerpaná a podrážděná. Naučila jsem se, že láska k rodičům není měřena tím, zda se o ně staráme doma za cenu vlastního vyčerpání. Skutečná láska znamená zajistit jim tu nejlepší možnou péči - i když to někdy znamená těžká rozhodnutí.
Ano, dala jsem maminku do domova seniorů. A nelituji toho. Ne proto, že bych ji měla méně ráda, ale proto, že vím, že je to pro ni nejlepší řešení. Má kolem sebe lidi, kteří vědí, jak se o ni postarat. A já můžu být tou dcerou, kterou si zaslouží - milující a podporující, ne vyčerpanou a frustrovanou. Pokud řešíte podobnou situaci, nebojte se udělat totéž. Není to selhání - je to zodpovědné rozhodnutí. Protože někdy je nejlepší pomocí přiznat si, že potřebujeme pomoc ostatních.
Zdroje: příběh paní Markéty K., sepsán na základě jejího příběhu, vyprávění a životního příběhu
