Článek
Vlasta Hanušková, pracovnice lékařské komory, kterou hraje Ivana Andrlová. Žena, která za zády pomlouvá své kolegyně. Která se tváří jako strážkyně morálky a pořádku, ale ve skutečnosti je to jen závistivá, zahořklá bába, co si léčí svoje mindráky na ostatních. Viděli jste tu scénu, kde se pohádala s Blankou kvůli fíkusu?
Normální člověk by se zasmál, možná by ho to na chvíli zamrzelo, ale šel by dál. Ale ne Hanušková! Ta z toho udělala osobní válku. „Jdete přes mrtvoly a nic jiného vás nezajímá,“ řekla Blance. A to jen proto, že si Blanka dovolila pojmenovat fíkus jménem bývalého kolegy. Vážně? To je důvod k takové nenávisti? K takovému útoku?
A přesně tohle dělá i moje kolegyně Jarmila. Padesátnice, která sedí v kanceláři naproti mně a která si myslí, že má patent na rozum. Která každý nápad, který nepochází od ní, považuje za útok na svoji osobu. Která každou změnu vnímá jako osobní urážku.
Minulý týden jsem navrhla, že bychom mohli zkusit nový systém evidence dokumentů. Nic převratného, jen něco, co by nám všem usnadnilo práci. Víte, co udělala Jarmila? Nejdřív se ušklíbla, pak prohlásila, že tyhle moderní nesmysly nikdy fungovat nebudou, a pak šla za šéfem a řekla mu, že se snažím rozvrátit zaběhnutý systém a vnést chaos do oddělení.
Úplně stejně jako Hanušková! Ta taky chodí za vedením a stěžuje si na Blanku, že prý nerespektuje starší kolegy a jde přes mrtvoly. Přitom Blanka se jen snaží dělat svoji práci a občas si dovolí mít vlastní názor. To je v očích Hanuškové zřejmě smrtelný hřích. A to oblékání! Viděli jste, jak se Hanušková obléká? Ty šátky, ty staromódní kostýmky, ta snaha vypadat důležitě a formálně. Jarmila je úplně stejná. Každý den přijde v kostýmku, který vypadá, jako by ho vytáhla ze skříně své babičky.
A pak se pohoršuje nad tím, že já chodím v kalhotách a pohodlných halenách. Prý to není vhodné do kanceláře. Jako by elegance spočívala v nepohodlí a zastaralosti.
Ale víte, co je na tom všem nejhorší? Že takové Hanuškové a Jarmily dokážou otrávit celé pracovní prostředí. Jejich věčné stížnosti, jejich pomluvy, jejich zahořklost se šíří jako jed. Najednou se všichni bojí říct svůj názor, navrhnout něco nového, vystoupit z řady. Protože vědí, že budou čelit kritice, posměškům, pomluvám.
V seriálu to vypadá skoro komicky. Člověk se směje Hanuškové a jejím výlevům. Ale v reálném životě, když máte takovou osobu v práci, to k smíchu vůbec není. Je to vyčerpávající. Ubíjející. Ničí to kreativitu, iniciativu, radost z práce.
Někdy si říkám, co takové ženy vede k tomu, že se stanou „kancelářskými potvorami“. Je to strach ze změny? Závist vůči mladším kolegyním? Pocit, že je svět předběhl a ony zůstaly pozadu? Nebo je to jen povahová vlastnost, se kterou se narodily - ta potřeba kontrolovat, kritizovat, ponižovat?
Nevím. Ale vím, že je to smutné. Protože Hanušková i Jarmila by mohly být přínosem. Mohly by předávat své zkušenosti, být mentorkami, pomáhat mladším kolegům růst. Místo toho se rozhodly být překážkami. Brzdami. Jedem, který otravuje všechno kolem.
A tak, když se dívám na Ulici a vidím, jak Hanušková zase jednou vypouští drby a intrikuje, nevidím jen seriálovou postavu. Vidím svoji kolegyni Jarmilu. A všechny ty další kancelářské potvory, které otravují životy svým kolegům po celé zemi.
Ivana Andrlová tu roli hraje skvěle. Až příliš skvěle. Protože když ji vidím, mám chuť vypnout televizi stejně, jako mám chuť utéct z kanceláře, když začne Jarmila se svými tirádami. Ale neutíkám. Ani z kanceláře, ani od televize. Protože Hanušková i Jarmila jsou součástí reality. Součástí života. A člověk se musí naučit s nimi žít. Ignorovat jejich jed. Nenechat se otrávit jejich zahořklostí.
A možná, jen možná, jim občas ukázat, že jejich způsob není jediný možný. Že změna není nepřítel. Že respekt si nezaslouží jen ti starší, ale všichni, kdo poctivě pracují a snaží se přispět. Možná jednoho dne pochopí i Hanušková. I Jarmila. Že život není boj o moc a kontrolu. Že pracoviště není bojiště. Že kolegové nejsou nepřátelé.
Ale do té doby? Do té doby budu dál sledovat Ulici a říkat si: „Bože, ta je přesně jako Jarmila!“ A možná se i trochu zasměju. Protože někdy je smích jediná obrana proti jedu, který takové potvory šíří kolem sebe. A vy? Máte taky svojí Hanuškovou v práci? Svoji Jarmilu? Pokud ano, držím vám palce. A věřte, že nejste sami. Je nás víc. Mnohem víc, než si myslíte.
