Článek
Stojím v supermarketu a pozoruji, jak se před mýma očima odehrává další z mnoha podobných scén. Tentokrát je to žena středního věku, která při pohledu na cenovku u vajec ztrácí sebekontrolu. „Za takovou cenu? To si snad dělají legraci!“ křičí a plato vajec končí na zemi. Personál už ani nereaguje – podobné výjevy se staly téměř denní rutinou. Není divu. Když se podíváme na čísla, zjistíme, že cena jednoho vajíčka se vyšplhala nad 4 koruny.
Lidé chodí nakupovat s kalkulačkou v ruce, pečlivě zvažují každý produkt a často odcházejí s poloprázdnými taškami. Není výjimkou vidět zákazníky, kteří u pokladny zjistí, že nemají na zaplacení celého nákupu, a musí vracet i základní potraviny. Zatímco v roce 2022 stálo jedno vejce průměrně 3,73 koruny, dnes je to více než 4,04 koruny. Stojím v supermarketu a nemohu uvěřit vlastním očím. Plato vajec za 89 korun? To snad nemyslí vážně. Ještě před rokem jsem za stejná vajíčka dala 45 korun a už tehdy mi to přišlo předražené. Tohle je výsměch všem, kteří se snaží nakrmit rodinu.
Není to jen o vajíčkách. Je to o tom, jak se z běžného nákupu stal luxus. Máslo za stovku, chleba za šedesát, mléko za třicet. A teď tahle vajíčka. Člověk by řekl, že slepice začaly snášet zlatá vejce. To bude 486 korun, řekla mi tehdy pokladní s falešným úsměvem na tváři. Jako by nevěděla, že právě načetla polovinu mého denního výdělku. Ten její přehnaně milý výraz mě dostal. Prostě jsem to nevydržela. „Víte co? Ty vajíčka si strčte někam,“ vyhrkla jsem a plato vajec skončilo na pásu. Ne zrovna jemně. Několik se jich rozbilo. „Za tyhle ceny ať si to koupí ti, co sedí v teple kanceláře. Já mám doma dvě děti a účty k placení,“ řekla jsem jí pyšně.
Stála jsem tam v Kauflandu u regálu s vajíčky a nemohla uvěřit vlastním očím. 80 korun za deset vajec? Vždyť to je šílené! To snad nemyslíte vážně, křičela jsem na prodavačku, jakoby za to mohla ona. Lidi kolem začali otáčet hlavy. Někdo se tvářil chápavě, jiní se dívali skrz prsty. Cítila jsem, jak mi hoří tváře, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Večer, když jsem ukládala děti do postele, mi ta situace pořád běžela hlavou. Jo, možná jsem se zachovala jako blázen. Ale co má člověk dělat? Makám od nevidím do nevidím, a stejně to nestačí. Příště už nebudu dělat scény. Prostě ta vajíčka nechám být. Děcka budou muset vydržet s obyčejným chlebem. Když na to nemám, tak nemám. Život jde dál. Ale ta bezmoc, ten pocit, že ani s normální prací si nemůžu dovolit základní věci… Ten ve mně zůstane. Příště prostě projdu kolem regálu s vajíčky, jako by tam ani nebyl. V tichu. Bez drama. Protože křikem nic nezměním.
