Článek
Když se podíváme na fakta, běhá z nich mráz po zádech. Téměř čtyřicet skutků spáchaných v průběhu čtyř desetiletí, od roku 1979 do roku 2019. To není náhodný exces nebo jednorázové pochybení, jedná se o systematické zneužívání postavení a důvěry pacientek. Mezi oběťmi byly nejen pacientky Psychiatrické nemocnice Bohnice a centra Modrá laguna, ale dokonce i mladé studentky na praxi, z nichž některým nebylo ani 18 let.
Co mě na celém případu nejvíce zasáhlo, je právě ten aspekt zrazené důvěry. Psychiatr je někdo, komu svěřujeme své nejtemnější myšlenky, strach a zranitelnost. Je to člověk, který má pomáhat hojit duševní rány, ne je prohlubovat. Státní zástupkyně Martina Adámková při procesu navrhla pětiletý nepodmíněný trest, a to právě kvůli závažným dopadům na psychiku obětí. „Je důležité, aby se na oběti sexuálního násilí nahlíželo jako na ty, kterým se má věřit, ne je zpochybňovat,“ řekla po své výpovědi moderátorka České televize Martina Vrbová Hynková. A má naprostou pravdu. Příliš dlouho jsme jako společnost přehlíželi náznaky a ignorovali hlasy obětí.
Systémové selhání nebo záměrné mlčení?
Nemůžu se ubránit otázce, jak je možné, že takové jednání mohlo probíhat tak dlouho bez povšimnutí. Pětatřicet skutků bylo kvalifikováno jako vydírání a čtyři jako znásilnění. To není něco, co se dá přehlédnout. To je systémové selhání kontrolních mechanismů ve zdravotnictví. Cimický se k dnešnímu jednání ani nedostavil. To samo o sobě vypovídá mnohé o jeho postoji k celé věci. Během procesu neprojevil jedinou sebereflexi, jak uvedla státní zástupkyně. Rozsudek sice není pravomocný a obě strany se mohou odvolat, ale už teď je jasné, že tento případ změní pohled veřejnosti na problematiku zneužívání moci ve zdravotnictví. Zmocněnkyně poškozených Lucie Hrdá poukázala na to, že důkazy proti Cimickému jsou jasné - objevují se v nich stejné vzorce chování a přístupu k poškozeným.
Jako novinářka musím zmínit i druhou stranu mince. Mnoho lidí se ptá, proč oběti promluvily až po tolika letech. Je to přirozená otázka, která napadne každého. Jenže realita sexuálního násilí je mnohem složitější. Podle Světové zdravotnické organizace zažila sexuální násilí každá třetí žena, ale většina těchto případů nebyla nikdy nahlášena. A důvody? Jsou mnohem komplexnější, než by se mohlo zdát. „Častým důvodem je kromě studu nebo obav z okolí především sebeobviňování ‚že jsem tam vůbec chodila, že jsem se víc nebránila, že jsem podcenila varovné signály‘ a další výčitky v kombinaci s pocity vlastního selhání, pocity nečistoty a stále přetrvávajících předsudků ve společnosti,“ vysvětluje odbornice Ivana Feliciani z Bílého kruhu bezpečí.
Systém není připraven
Co je ale ještě horší je fakt, že některé oběti se bojí oznámit čin kvůli necitlivému přístupu vyšetřovacích orgánů. „Velká část obětí si stěžuje na postup policie, soudů nebo i znalců a obhájců. Problémem je délka trvajícího řízení a opakované výslechy,“ potvrzuje advokátka Lucie Hrdá. „Důsledky jsou pro oběti stejné, jako kdyby přežily pokus o vraždu - který se ale trestá úplně jinak,“ upozorňuje dále. Oběti často trpí posttraumatickou stresovou poruchou, mají problémy s navazováním vztahů a fyzickým kontaktem. .Je pochopitelné, že se ptáme, proč oběti nepromluvily dříve. Ale možná bychom se měli ptát jinak - jak je možné, že systém selhával v ochraně zranitelných pacientek po tak dlouhou dobu? A co můžeme udělat pro to, aby se podobné případy neopakovaly?
Zdroje: aktuálně.cz, pražskádrbna.cz, freelite.cz, echo24, irozhlas.cz,
