Článek
Upřímně řečeno, informace o aktuálních bezpečnostních opatřeních na českých školách nejsou vůbec dostupné a téměř vůbec se o nich nemluví. Člověk by čekal, že po tom, co se stalo na filozofické fakultě, bude tohle téma všude jako priorita. Ale jak to tak vypadá, zřejmě jsme na omylu a jen si myslíme, že se společnost bolestivému tématu přizpůsobí snadno a rychle. Je důležité, abychom se jako společnost zamysleli nad tím, jak chránit naše děti, ale také jejich učitele. Nemůžeme čekat, až se stane další tragédie. To už je pozdě a my jen pláčeme nad škodami a bolestí, kterou někteří zažili.
Dnes jsem se na internetu znovu dočetla o případu osmnáctiletého studenta, který vyhrožoval střelbou ve škole v Praze 8. A upřímně? Nestačila jsem se divit a trochu ve mě zamrazilo. Vždyť je to teprve pár měsíců, co jsme všichni v naprostém šoku sledovali zprávy o tragédii na Filozofické fakultě. Člověk by čekal, že se po takové události něco změní, ale zdá se, že jsme se moc nepoučili. Podle informací z portálu iDNES.cz, policie u mladíka našla airsoftové a vzduchové zbraně. „Kriminalisté podali podnět na jeho vzetí do vazby, což soud neakceptoval, a stíhání bude vedeno na svobodě,“ uvádí web. To ve mně vyvolává spoustu otázek. Opravdu je tohle adekvátní reakce na tak vážné výhrůžky? Soudce snad zaspal nebo byl unavený? Protože jak je možné, že člověka, který někomu vyhrožuje zabitím a má doma zbraně, nechá na svobodě? Skutečně tady budeme riskovat, že se něco stane?
Kde je zakopaný pes?
Přemýšlím, jestli naše školy dělají dost pro prevenci podobných incidentů. Jasně, nemůžeme z každé školy udělat pevnost, ale nějaká základní opatření by snad být mohla. Nemůžeme čekat, až se stane další tragédie. Myslím, že je načase, abychom přestali strkat hlavu do písku a začali o tomhle problému otevřeně mluvit. Co třeba zavést pravidelná školení pro učitele, jak rozpoznat varovné signály u studentů? Nebo posílit psychologickou podporu na školách. Jeden školní psycholog na tisíc studentů mi přijde jako špatný vtip. Také je třeba zlepšit komunikaci mezi školou, rodiči a studenty. Protože upřímně, kolikrát jste slyšeli o tom, že by škola aktivně řešila nějaký potenciální bezpečnostní problém? Kolikrát jsme my rodiče slyšeli o tom, že by škola s dítětem mluvila a věnovala se mu? Někdy jen stačí obyčejné povídání u kávy a člověku se může ulevit.
Jasně, technická opatření jsou dobrá, ale co takhle se zaměřit na to, proč někteří studenti mají pocit, že násilí je řešení? Možná kdybychom víc mluvili o duševním zdraví, šikaně a pocitu sounáležitosti, nemuseli bychom řešit tolik extrémních případů. Nechci malovat čerta na zeď, ale myslím, že je načase, abychom se jako společnost probudili. Bezpečnost našich dětí a studentů by měla být prioritou číslo jedna. A ne, nemyslím tím ozbrojené stráže na každém rohu. Ale trocha prevence, otevřené komunikace a skutečného zájmu o pohodu studentů by mohla udělat divy. Smutné je, že se o tomto tématu začne mluvit až poté, co se něco stane. Ale to už je pozdě.Zbraně ve školách jsou takové volání o pomoc generace Z, která se potýká s duševními problémy a nebo pocitem strachu, ale nemá to komu říct.
Zdroje: autorský text a vlastní názor
