Článek
Je smutné, jak rychle dokážeme někoho odsoudit jen proto, že neměl v životě takové štěstí jako my. Děti v dětských domovech tam nejsou svou vlastní vinou - byly tam umístěny kvůli zanedbávání péče, týrání nebo zneužívání ze strany vlastní rodiny. Někdo dokonce své rodiče nepoznal, mohli například zemřít, mohlo se jim stát cokoliv. Nikdo z nás si to neumí představit a přesto snadno odsuzujeme. „Máme tu děti od tří let. Ty děti nikdy neviděli své rodiče a navždy budou poznamenané,“ prozradila mi vychovatelka z dětského domova, kterou osobně znám.
Nálepka, která ničí životy
„Je zajímavé, že v českých seriálech je dítě z dětského domova vždy takový lump,“ řekla mi. A přesně toto můžeme vidět i v aktuální epizodě seriálu Ulice, kde se Vojtovi ztratila charitativní kasička při prodeji ve škole, a první podezření padlo právě na chlapce z dětského domova. „My víme, kdo to ukradl. To byl Vojta, protože je z děcáku,“ začaly říkat děti a hlavně jeho spolužáci. Z kamaráda se najednou stal povl, někdo, kdo je zloděj a neměl by být mezi slušnými dětmi. Klasický příklad předsudků v praxi - když se něco ztratí, určitě za tím musí být ten z děcáku.
Pamatuji si na Tomáše, kterému bylo osmnáct, když musel domov opustit. „Najednou jsem stál na ulici s igelitkou v ruce a nevěděl, co dál,“ řekl mi tehdy. Jeho slova mě zasáhla přímo do srdce. Není divu, že každý druhý mladý člověk po odchodu z dětského domova narazí na zeď reality tak tvrdě, že se z toho vzpamatovává roky. Nejde jen o to, že nemají kam jít. Chybí jim něco mnohem základnějšího - důvěra v lidi. Když jsem se bavila s psychology, vysvětlili mi, že tyto děti mají často narušenou schopnost vytvářet si blízké vztahy. Jak by také ne, když jim život ukázal, že se nedá věřit ani těm nejbližším? A pak je tu společnost se svými předsudky. „Ty jsi z děcáku? To musíš být problémový,“ slyší často. Přitom jsou to děti jako každé jiné, jen měly v životě méně štěstí. Když vidím, jak se některým daří překonat všechny překážky, mám k nim obrovský respekt.
Systém, který potřebuje změnu
V dětských domovech najdeme i vysokoškoláky. Jsou to děti jako každé jiné - mají své sny, ambice a potenciál. Jenže společnost jim často nedá šanci ukázat, co v nich skutečně je. Místo podpory dostávají nálepky a předsudky. Dělala jsem rozhovor s panem ředitelem a on mi říkal, že se mohou snažit sebevíc, ale pokud to dítě nebude chtít, tak s tím nic neudělají. Existují dětské domovy, které skutečně pomáhají dětem připravit se na samostatný život, nabízejí jim podporu a zázemí. Jenže i jejich snaha může být zmařena, když se společnost nedokáže zbavit svých předsudků. Je načase změnit náš pohled na děti z dětských domovů. Nejsou to zločinci ani problémové děti - jsou to mladí lidé, kteří potřebují naši podporu a pochopení.
Každý si zaslouží druhou šanci, každý si zaslouží být posuzován podle svých činů, ne podle místa, kde vyrůstal. Příběh z Ulice, kde se ztracená kasička nakonec našla, je perfektní metaforou našich předsudků. Jak rychle dokážeme někoho odsoudit a jak těžké je pak napravit způsobenou křivdu. Je na čase přestat házet všechny děti z dětských domovů do jednoho pytle. Je na čase dát jim šanci ukázat, kým skutečně jsou. Protože pravda je taková, že děti z dětských domovů nejsou zloději ani kriminálníci. Jsou to bojovníci, kteří navzdory těžkému startu do života dělají vše pro to, aby si vybudovali lepší budoucnost. A naším úkolem není jim házet klacky pod nohy, ale podat pomocnou ruku.
