Článek
Byl konec června, a jakmile se školní brány zavřely, paní Helena už měla plány. Dovolená s celou rodinou, tedy s dětmi a jejich prarodiči, se zdála jako skvělý nápad. Odejít od každodenního stresu, užít si slunce, moře a neomezenou porci zmrzliny. Co by mohlo být špatně? Rozhodně nic.
Jela jsem na dovolenou s dětmi a prarodiči
První den jsme se akorát ubytovali a už to začalo. Tomáš nechtěl nic jiného než hranolky a čokoládu, a Eliška se pokusila zdolat zakázané útesy. A mí drazí rodiče? Neustále měli potřebu komentovat každý můj krok. „To bychom za našich časů takhle nenechali,“ pronesli vícekrát a já cítila, jak mi to drásá nervy. Když jsem pak ztratila telefon, vše bylo ještě horší.
Místo relaxace na pláži jsme strávili celý den sháněním nového telefonu, a k tomu stále ty stížnosti a neshody. V tu chvíli jsem si uvědomila, že musím jednat. Večer, když děti konečně spaly, jsem si vzala rodiče na stranu. Seděli jsme na terase, poslouchali noční zvuky a já jim otevřeně řekla, jak se cítím. „Potřebuji, abyste mi pomáhali, ne abyste mě kritizovali. Chci, aby to byla dovolená pro všechny, ale potřebuji vaši podporu, ne neustálé rady.“
Bylo to peklo, už to nechci zažít
K mému překvapení to pochopili. Zbytek dovolené už byl podstatně klidnější. Začali mi více pomáhat a vycházet vstříc, a i děti to cítily. Náš poslední večer jsme strávili společně u táboráku na pláži, zpívali jsme a smáli se starým příběhům. Teď, když sedím v pokoji a poslouchám šum moře, uvědomuji si, že přestože začátek nebyl ideální, odnáším si domů krásné vzpomínky, které zvítězily nad všemi nepříjemnostmi. Nakonec to byla dovolená, která nás všechny něco naučila a kterou si budeme pamatovat. Ale rozhodně vím, že nic podobného už nechci zažít.
