Článek
Na první pohled působí sebejistě. Usměvavý, charismatický, se šibalským pohledem, který zná většina lidí z divadla i filmového plátna. Jiří Langmajer patří už roky mezi hereckou elitu, a přesto málokdo tušil, co všechno se za jeho navenek bezstarostnou fasádou odehrávalo. Teprve nedávno se rozhodl poodhalit svou druhou tvář. O těch největších obavách dlouho mlčel. Možná proto, že strach není něco, co by se v jeho světě snadno přiznávalo.
O tom, jestli se v očekávání druhých neztrácí to nejdůležitější – vlastní vnitřní klid a rovnováha
Herectví je profesí, kde se čeká výkon. Publikum si žádá jistotu, energii, humor, a málokdo si dovolí ukázat slabost. Jiří Langmajer to dobře ví. Desítky let se naučil skrývat, co ho tíží, a naučil se fungovat v roli člověka, který má vždy co říct, vždy si ví rady. Jenže jak sám později přiznal, uvnitř to bylo jiné. Ve chvílích, kdy se zavřely dveře šaten a zhasla světla, se prý často potýkal s pocity prázdnoty, nejistoty a strachu. Nejen o práci, která v hereckém světě nikdy není samozřejmostí, ale i o to, jestli to všechno má vlastně smysl.
Dlouhá léta o těchto obavách mlčel. Nechtěl být vnímán jako slabý. Nechtěl kazit představu o tom, že život herce je jen o potlesku, premiérách a úspěchu. Jen málokdo si připustí, že za tím vším je často obyčejný lidský strach. Strach ze selhání, strach z nepochopení, strach z osamělosti. Teprve v posledních letech začal o těchto věcech mluvit otevřeněji. Možná i proto, že s přibývajícím věkem přišlo určité smíření. Už necítí potřebu něco dokazovat. Už se tolik nebojí říct nahlas, že jsou dny, kdy se cítí nejistý, kdy přemýšlí, jestli je dost dobrý.
A že být silný často znamená právě to, nebát se přiznat vlastní zranitelnost
A možná právě tím se stal ještě silnějším – tím, že si dovolil být zranitelný. Jiří Langmajer v jednom z rozhovorů přiznal, že mu dlouho trvalo, než pochopil, že o strachu se dá mluvit. Že to není slabost, ale odvaha. Že přiznat vlastní obavy neznamená selhat, ale naopak – postavit se jim čelem. A že největším vítězstvím někdy není bouřlivý potlesk, ale klidné přijetí sebe sama takového, jaký je. Jeho otevřenost mnohé překvapila. Ukázala, že za charismatickým hercem je člověk, který se celý život učí zvládat stejné věci jako kdokoliv jiný. Že sláva ani zkušenosti nezaručují vnitřní jistotu.
Dnes se Jiří Langmajer nebojí mluvit o tom, co ho kdysi paralyzovalo. O strachu z neúspěchu, z nepochopení, z toho, že nenaplní očekávání. Nevypráví to ale s patosem. Spíš s klidem člověka, který už ví, že tyhle věci k životu patří. A že je mnohem lepší je přijmout než před nimi utíkat. Jeho příběh je vlastně příběhem o dospívání – ne věkem, ale vnitřním přijetím. O cestě od očekávání druhých k pochopení sebe sama. A o tom, že někdy i ti, kteří působí nejsilněji, bojují s největšími démony. Jen o tom dlouho mlčí.
Zdroje:
- Seznam Zprávy: Rozhovor s Jiřím Langmajerem „O strachu a cestě k sobě“, 2023.
- iDNES.cz: „Nejsem stroj na zábavu,“ rozhovor s Jiřím Langmajerem, 2022.
- Reflex.cz: „Herectví je taky o strachu. Ne vždy se všechno daří,“ rozhovor, 2022.
