Článek
„Konečně jsem potkal někoho, kdo mi rozumí,“ prohlásil dramaticky, když si balil své věci. „S Petrou jsme si souzení.“ Petra - mladá, ambiciózní účetní z jeho firmy. Prý spolu chodili už půl roku na kávu a jen si povídali. No, očividně si povídali tak intenzivně, až se náhodou zamilovali. Neudělala jsem scénu. Nezačala jsem vyhrožovat ani prosit. Jen jsem klidně řekla: „Dobře, Karle. Ale až zjistíš, že jsi udělal největší chybu svého života, nechoď za mnou s prosíkem.“ Tehdy se jen ušklíbl a zabouchl za sebou dveře.
První měsíc byl těžký. Děti, už dospělé, s tátou nemluvily. Já jsem se vrhla do práce a začala chodit cvičit. Konečně jsem měla čas sama na sebe. Žádné vaření, praní, žehlení pro nevděčného manžela. Žádné večery u televize, kde jsem musela poslouchat jeho stížnosti na práci. Mezitím mi chodily zprávy od společných známých. Karel s Petrou si pronajali luxusní byt, chodili po drahých restauracích, jezdili na víkendy do wellness hotelů. Petra měla ráda život na vysoké noze. A Karel, ve snaze udržet si mladou milenku, utrácel jako šílenec.
Po třech měsících začaly první náznaky problémů. Karel musel prodat auto, aby utáhl jejich životní styl. Petra měla jasné představy o tom, jak by měl pravý muž žít. A ty představy byly zatraceně drahé. Pak přišla první krize. Petra chtěla do Dubaje, ale na Karlově účtu už nebylo dost peněz. Začaly hádky. Karel zjistil, že jeho spřízněná duše je ve skutečnosti rozmazlená holka, která umí utrácet, ale s penězi hospodařit neumí.
Po pěti měsících mi volala naše dcera. „Mami, táta vypadá hrozně. Prý už nemá kde brát peníze a Petra mu dělá scény.“ Jen jsem se usmála. Věděla jsem, že to přijde. A pak, jednoho večera, zazvonil zvonek. Za dveřmi stál Karel - pohublý, s kruhy pod očima a provinilým výrazem. „Udělal jsem největší chybu svého života,“ řekl tiše. Přesně ta slova, která jsem předpověděla.
Vyprávěl mi, jak Petra při první finanční krizi ukázala svou pravou tvář. Jak mu vyčítala, že není dost úspěšný, že si zaslouží lepšího chlapa. Jak zjistil, že kromě utrácení peněz nemají vůbec nic společného. „Můžu se vrátit?“ zeptal se nakonec. Nechala jsem ho chvíli trápit. Ať si uvědomí, co všechno riskoval kvůli mladé zlatokopce.
„Můžeš,“ řekla jsem nakonec. „Ale pod podmínkou, že si ty nové kreditky necháš jen pro sebe. A že už nikdy nebudeš kritizovat moje vaření. Protože Petra ti vařit určitě neuměla, co?“ Teď je to už rok. Karel je zpátky doma, poučený a vděčný. Petra prý našla novou oběť - nějakého podnikatele o dvacet let staršího. A já? Já jsem spokojená. Protože někdy musí chlap ztratit všechno, aby si uvědomil, co měl.
A víte, co je na tom nejlepší? Když potkám Petru ve městě, tváří se, jako by mě neznala. Asi ji štve, že její plán nevyšel. Chtěla bohatého manžela, a místo toho má jen pošramocenou pověst zlatokopky. Karel se změnil. Váží si domova, pomáhá s úklidem a dokonce se naučil prát. A když mu někdy zavolá nějaká mladá kolegyně jen na kafe, zdvořile odmítne. Konečně pochopil, že tráva není zelenější na druhé straně plotu. Je zelená tam, kde se o ni staráte.
Zdroje: autorský text a příběh mojí kamarádky Martiny
