Článek
Začalo to drobnými věcmi. Tak drobnými, že jsem je nejdřív ani nezaregistrovala. Hrnek, který jsem si byla jistá, že jsem nechala ve dřezu, byl najednou v myčce. Kniha, kterou jsem četla, měla založenou jinou stránku, než jsem si pamatovala. Svetr, který jsem pověsila do skříně, ležel složený v prádelníku.
„Jsem prostě roztržitá,“ říkala jsem si. „Mám toho v práci moc, nestíhám, zapomínám.“
Jenže pak přišly ty pocity. Ten zvláštní, nepříjemný pocit, že nejsem sama. Že mě někdo pozoruje. Že se na mě někdo dívá. Znáte to - ten mrazivý pocit v zátylku, to náhlé uvědomění, že něco není v pořádku. Začala jsem se přistihovat, že se otáčím, že kontroluju prázdné rohy místnosti, že poslouchám, jestli neuslyším kroky, dech, cokoliv.
Nic. Vždycky nic. Jen ticho mého bytu a ten nepříjemný, neodbytný pocit, že tam někdo je.
Začala jsem o tom mluvit s přáteli. Jejich reakce byly předvídatelné.
„Máš moc bujnou fantazii,“ smál se Petr.
„To jsou jen nervy z práce,“ uklidňovala mě Lenka.
„Měla bys víc spát,“ radila mi máma po telefonu.
A já jim věřila. Chtěla jsem jim věřit. Protože alternativa - že v mém bytě skutečně někdo je, když nejsem doma, nebo ještě hůř, když tam jsem - byla příliš děsivá na to, abych ji připustila.
Ale pak se to zhoršilo. Začaly mizet věci. Nejdřív drobnosti - náušnice, které jsem si byla jistá, že jsem nechala na nočním stolku. Rtěnka, kterou jsem nemohla najít, i když jsem ji používala to ráno. Pak větší věci - moje oblíbená halenka, kterou jsem si chtěla vzít na rande. Fotka z dětství, která stála na poličce.
A pak jsem jednoho dne přišla domů a našla svůj notebook otevřený na stole. Notebook, který jsem ráno určitě zavřela a uklidila do tašky. Byl zapnutý, obrazovka svítila. A když jsem se podívala blíž, zjistila jsem, že někdo procházel moje fotky. Moje soukromé fotky.
V tu chvíli jsem věděla, že nejsem paranoidní. Že si to nevymýšlím. Že se něco děje. Něco skutečného a děsivého.
Zavolala jsem kamarádce Martině. Na rozdíl od ostatních mi věřila. Možná proto, že sama zažila něco podobného před pár lety, když ji pronásledoval bývalý přítel.
„Potřebuješ důkaz,“ řekla mi. „Nainstaluj si kameru. Malou, skrytou. Ať víš, co se děje, když nejsi doma.“
Nápad to byl dobrý, ale děsivý. Co když kamera skutečně něco zachytí? Co když zjistím, že do mého bytu někdo chodí? Nebo ještě hůř - co když zjistím, že tam někdo je, i když jsem doma? Někdo, kdo se schovává, pozoruje mě, čeká…
Ale musela jsem to vědět. Musela jsem mít jistotu.
Koupila jsem malou kameru, která vypadala jako nabíječka do telefonu. Zapojila jsem ji do zásuvky v obýváku, tak, aby měla výhled na většinu místnosti a část chodby. Byla připojená k mému telefonu - kdykoliv zaznamenala pohyb, poslala mi upozornění a začala nahrávat.
První den nic. Druhý den taky nic. Začínala jsem si myslet, že jsem opravdu paranoidní, že si všechno jen namlouvám.
A pak, třetí den, když jsem byla v práci, mi přišlo upozornění. Kamera zaznamenala pohyb. Srdce se mi rozbušilo tak silně, že jsem měla pocit, že omdlím. Ruce se mi třásly, když jsem otevírala aplikaci, abych se podívala na živý přenos.
A tam byl. Muž. V mém bytě. Procházel se po obýváku, jako by mu to tam patřilo. Jako by byl doma. Měl na sobě džíny a tmavé tričko. Vypadal… normálně. Jako někdo, koho bych minula na ulici bez povšimnutí. A teď byl v mém bytě, prohlížel si moje věci, dotýkal se jich.
Nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem se pohnout. Jen jsem zírala na obrazovku telefonu a sledovala, jak se ten cizí člověk pohybuje v mém soukromém prostoru. Jak si prohlíží moje knihy, jak se dívá na moje fotky, jak si sedá na moji pohovku.
A pak udělal něco, co mě zmrazilo až do morku kostí. Šel do mé ložnice. Kamera tam nedosáhla, ale věděla jsem, co dělá. Cítila jsem to. Představila jsem si ho, jak se dotýká mých věcí, jak leží na mé posteli, jak čichá k mému polštáři.
Bylo mi na zvracení.
Okamžitě jsem zavolala policii. Řekla jsem jim, že mám v bytě cizího člověka, že ho vidím na kameře, že tam je právě teď. Slíbili, že přijedou co nejdřív. Pak jsem zavolala Martině. Nemohla jsem být sama, nemohla jsem jen sedět a čekat a dívat se, jak ten člověk narušuje moje soukromí.
„Už jedu,“ řekla bez zaváhání. „Počkej na mě před domem. Nechoď dovnitř, dokud nepřijede policie.“
Seděla jsem v autě před domem a třásla se. Každých pár vteřin jsem kontrolovala kameru. Byl tam pořád. Procházel se po bytě, jako by mu patřil. Občas se zastavil a dlouho zíral do kamery, jako by věděl, že ho sleduju. Jako by mi chtěl říct: „Vidím tě. Vím o tobě všechno.“
Policie přijela za dvacet minut. Dva policisté, muž a žena. Ukázala jsem jim živý přenos z kamery. Muž byl stále v bytě.
„Zůstaňte tady,“ řekl policista. „My se o to postaráme.“
Sledovala jsem je, jak vcházejí do domu. Jak mizí ve vchodu. A pak jsem čekala. Minuty se vlekly jako hodiny. Martina mě držela za ruku, ale ani to nepomáhalo. Třásla jsem se, nemohla jsem dýchat, nemohla jsem myslet.
A pak se dveře domu otevřely a policisté vyšli ven. Mezi sebou vedli muže v poutech. Toho muže z mého bytu. Mohl mu být kolem třiceti. Obyčejný, nenápadný. Někdo, koho bych minula na ulici bez povšimnutí.
Ale jeho oči… Jeho oči byly prázdné. Studené. Díval se přímo na mě, když ho vedli kolem, a usmíval se. Ne normálním úsměvem. Byl to úsměv, který mi poslal další vlnu mrazení po zádech.
„Znal vás?“ zeptala se mě policistka později, když jsme seděli v mém bytě - bytě, který už nikdy nebude stejný, který už nikdy nebude bezpečným útočištěm.
„Ne,“ odpověděla jsem. „Nikdy jsem ho neviděla.“
Ale on znal mě. Našli u něj klíč od mého bytu. Klíč, který si nechal udělat. Našli u něj i další věci - moje fotky, moje spodní prádlo, dokonce pramen mých vlasů. Věci, které sbíral týdny, možná měsíce.
Ukázalo se, že to byl soused. Bydlel o patro níž. Potkávali jsme se ve výtahu, na chodbě. Zdravili jsme se. Normální soused. Nikdy by mě nenapadlo…
Policie mi řekla, že to není poprvé, co něco takového udělal. Že už byl vyšetřován kvůli podobnému chování v jiném městě. Že se nedávno přestěhoval. Že si vybral mě jako svůj nový „cíl“.
Nemohla jsem v tom bytě zůstat. Ne po tom, co se stalo. Ne s vědomím, že tam byl, že se dotýkal mých věcí, že mě sledoval, že o mně fantasíroval. Přestěhovala jsem se. Změnila jsem práci. Změnila jsem telefonní číslo.
Ale některé věci změnit nemůžu. Nemůžu změnit to, že se pořád ohlížím přes rameno. Že kontroluju zamčené dveře třikrát, než jdu spát. Že se budím uprostřed noci, protože se mi zdálo, že slyším kroky.
Nemůžu změnit to, že už nikdy nebudu cítit to samé bezpečí, tu samou bezstarostnost. Že část mě bude vždycky ve střehu, vždycky připravená na nejhorší.
Protože teď už vím, že ty pocity, ty instinkty, které nám říkají, že něco není v pořádku, nejsou jen paranoia. Nejsou jen přehnaná představivost. Jsou to varovné signály. Signály, které bychom měli poslouchat.
Takže pokud máte ten pocit, ten nepříjemný, neodbytný pocit, že vás někdo sleduje - poslouchejte ho. Věřte mu. Udělejte něco. Nenechte to být. Nenechte to zajít tak daleko jako já.
Protože někdy jsou ty nejděsivější věci ty, které nevidíme. Ty, které se dějí, když se nedíváme. Ty, které se skrývají přímo před našima očima.
A někdy je pravda děsivější než jakákoliv noční můra.
