Článek
Mám dobrý příklad i ve svém okolí a moc tomu životnímu stylu nerozumím. Vezměte si moji sousedku. Je jí 23 let, vyučila se cukrářkou (i když v oboru nikdy nepracovala) a už má tři děti. Každé s jiným tatínkem, samozřejmě. Žije ze sociálních dávek, celý den kouří na balkóně a své děti vychovává především křikem z okna. A víte, co říká? „Aspoň mám někoho, kdo se o mě ve stáří postará.“
Já mám třicet, vysokou školu, slušnou práci a představa, že bych teď měla mít dítě, mi nahání hrůzu. Ne proto, že bych děti neměla ráda. Ale proto, že na rozdíl od některých, já počítám. Průměrný nájem dvoupokojového bytu? 15 tisíc. Potraviny pro tři osoby? Dalších 15 tisíc měsíčně, když chcete jíst něco lepšího než rohlíky s paštikou. Pleny, oblečení, léky, školka… to už jsme někde na 40 tisících měsíčně. A to nepočítám žádné kroužky, výlety nebo, nedej bože, dovolenou. A co mateřská? Směšných 70 % předchozího příjmu. To znamená, že když vyděláváte 35 tisíc, najednou musíte vyžít z 24 tisíc. A zkuste z toho zaplatit nájem v Praze nebo větším městě.
Kamarádka nedávno počítala, kolik ji stojí pětileté dítě. Když započítala všechno od porodnice přes oblečení, jídlo, školku až po kroužky, dostala se na částku, za kterou by si koupila slušné auto. A to její dítě ještě nechodí do školy! Ale nejde jen o peníze. Jde o celkovou nejistotu. Hypotéky jsou nedostupné, nájmy rostou, ceny energií jsou jako na horské dráze. A do toho všeho přivést dítě? To chce buď hodně odvahy, nebo naprostou nezodpovědnost.
Moje kolegyně v práci má dvě děti. Vstává v pět, aby stihla vypravit děti do školky, pak letí do práce, kde musí být dvakrát tak výkonná jako ostatní, protože přece má ty děti. Večer padá únavou, ale musí ještě uvařit, uklidit, vyprat, pomoct s úkoly… A její muž? Ten je hrozně unavený z práce. A co teprve ta představa, že přivedete dítě do světa, kde zuří války, kde se řeší klimatická krize, kde základní lidská práva nejsou samozřejmostí. Do světa, kde děti tráví více času na mobilech než venku, kde je šikana na denním pořádku a kde je normální, že patnáctileté děti trpí depresemi.
Jasně, někdo řekne - děti byly vždycky drahé, svět byl vždycky nejistý. Ale dřív jste mohli mít s jedním platem byt, auto a ještě vám zbylo na dovolenou. Dnes máte dva platy a stejně počítáte, jestli vyjdete. A pak jsou tu ti, co říkají však to nějak dopadne. Jo, jako moje sousedka - tři děti, žádná práce, žádná budoucnost. Ale ano, aspoň má nárok na sociální dávky. Takže ne, není se čemu divit, že mladí lidé nechtějí děti. Divit se musíme těm, kteří je v téhle době mají a myslí si, že jim tím dělají službu. Protože přivést dítě do světa je jedna věc, ale zajistit mu důstojný život je věc druhá.
A než mi někdo začne vyčítat, že jsem sobecká nebo že hodiny tikají - radši budu bezdětná a zodpovědná než matka, která své děti nemůže uživit. Protože děti si nezaslouží vyrůstat v nejistotě jen proto, že někdo podlehl společenskému tlaku nebo si myslel, že to nějak dopadne. A pokud budu mít jednou dítě, chci, aby se mělo dobře, abych ho mohla zajistit a dopřála jsem mu kvalitní život.
