Článek
Petr a Pavel byli vždycky spíš samotáři. Už od puberty trávili většinu času u počítače, hraním her a později prací v IT. Říkala jsem si, že je to jen fáze, že z toho vyrostou. Nevyrostli. Dnes jsou z nich dva dospělí muži, kteří považují mamahotel za samozřejmost.
Jejich pokoje vypadají jako časová konzerva. Stejné plakáty na stěnách, stejný nábytek z dětství, jen počítače jsou modernější a dražší. Když jim navrhnu, že by si mohli najít vlastní bydlení, jen mávnou rukou. „Proč? Tady máme všechno, co potřebujeme.“ A mají pravdu. Mají střechu nad hlavou, teplé jídlo, vyprané prádlo. Já jim zajišťuju veškerý servis, zatímco oni žijí ve svém virtuálním světě. Petr pracuje jako programátor, Pavel jako správce sítě. Oba vydělávají slušné peníze, ale proč by je utráceli za nájem, když můžou bydlet zadarmo u mámy?
Kamarádky se mě ptají, proč je nevyhodím. Proč jim nedám ultimátum. Ale jak vyhodíte vlastní děti? I když jsou to děti, kterým je přes třicet a měly by dávno žít vlastní život. Někdy si říkám, jestli jsem jim příliš neusnadnila život. Nejhorší je ten pocit selhání. Když vidím své vrstevnice, jak si užívají důchod, cestují, věnují se koníčkům, já stále peru ponožky svým dospělým synům. A přitom vím, že čím déle to budu tolerovat, tím těžší pro ně bude se osamostatnit.
Psycholožka mi řekla, že trpím syndromem prázdného hnízda naruby. Místo abych se vyrovnávala s odchodem dětí, nemohu se jich dočkat. Ale zároveň se bojím, co s nimi bude, až tu jednou nebudu. Kdo jim bude vařit, prát, starat se o ně? Manžel to vzdal už dávno. Odstěhoval se do pracovny a nechává mě, ať si s tím poradím sama. „Jsou to tvoji mazánci,“ říká mi vyčítavě. A má pravdu. Možná jsem jim příliš dlouho všechno usnadňovala. Možná jsem měla být přísnější.
Včera jsem našla odvahu a řekla jim, že by měli začít přemýšlet o vlastním bydlení. Že jim dávám rok na to, aby si něco našli. Jejich reakce? Smích. „Mami, vždyť ty bys tu byla sama smutná,“ řekl Petr. A Pavel dodal: „Komu bys vařila a prala?“ A tak tu sedím, v domě plném dospělých dětí, které odmítají dospět. Místo vnoučat mám dva velké kluky, kteří považují život za jednu velkou počítačovou hru, kde máma funguje jako servisní robot.
Proto píšu tento příběh. Pro všechny rodiče, kteří se bojí pustit své dospělé děti do života. Někdy ta největší rodičovská láska znamená nechat je odejít. I když to bolí. I když máte strach. Protože jinak jim berete šanci na skutečný život. A možná je čas, abych si tu lásku dokázala dát i já. Abych pochopila, že nejsem špatná matka, když po svých dospělých dětech budu chtít, aby se postavily na vlastní nohy. Že je to naopak to nejlepší, co pro ně můžu udělat.
