Článek
Bylo mi třicet dva a byla jsem single už tři roky. Po rozchodu s dlouholetým přítelem jsem se soustředila na kariéru, na sebe. Dovolená v Chorvatsku měla být odměnou za náročný rok v práci. Týden odpočinku, knih, vína a moře. Žádní muži, žádné komplikace.
Druhý den na pláži jsem ho potkala. Jmenoval se Marek, byl Čech, ale žil v Německu. Vysoký, opálený, s tím nejkrásnějším úsměvem, jaký jsem kdy viděla. Začali jsme si povídat u baru, pak jsme šli na procházku po pláži. Hodiny utíkaly jako minuty. Cítila jsem to, co jsem už roky necítila - tu jiskru, to vzrušení, ten pocit, že tohle by mohlo být něco výjimečného.
Následující dny byly jako z románu. Snídaně s výhledem na moře, dlouhé procházky po pláži, večeře při svíčkách. Marek byl pozorný, vtipný, zajímal se o mě. Vyprávěl mi o své práci architekta, o svých cestách, o svých snech. Já mu vyprávěla o sobě. O své práci, o svých zklamáních, o svých nadějích. Bylo to, jako bychom se znali celý život.
Čtvrtý den jsme se poprvé milovali. V jeho hotelovém pokoji, s výhledem na noční moře. Bylo to dokonalé. On byl dokonalý. Všechno bylo dokonalé.
„Nechci, aby tahle dovolená skončila,“ šeptal mi do vlasů, když jsme leželi v objetí. „Nechci tě ztratit.“
Mluvili jsme o budoucnosti. O tom, že Německo není tak daleko. Že bychom se mohli vídat o víkendech. Že bychom mohli zkusit vztah na dálku. Vyměnili jsme si telefonní čísla, přidali se na sociálních sítích. Plánovali jsme, kdy se znovu uvidíme.
Poslední večer byl plný slibů a plánů. Marek měl odlétat o den dříve než já. Slíbil, že mi zavolá hned, jak přistane. Že mi napíše. Že za mnou za dva týdny přijede do Prahy.
Objala jsem ho na rozloučenou, s pocitem, že tohle není konec, ale začátek něčeho krásného. Něčeho, na co jsem tak dlouho čekala.
Jenže pak přišlo ticho. Žádný telefonát po přistání. Žádná zpráva další den. Nic. Jako by se vypařil. Jako by těch pět dní nikdy neexistovalo.
Poslala jsem mu zprávu. Pak další. Volala jsem mu, ale telefon byl nedostupný. Zkontrolovala jsem jeho profil na Facebooku - byl tam, ale nereagoval. Začala jsem se bát, že se mu něco stalo. Že měl nehodu, že je v nemocnici, že nemůže komunikovat.
Vrátila jsem se domů s těžkým srdcem a tisíci otázkami. Co se stalo? Proč zmizel? Byla jsem jen dovolenková aférka? Znamenalo to pro něj vůbec něco?
A pak, týden po návratu, jsem to zjistila. Náhodou. Procházela jsem Instagram a narazila na fotku. Marek s krásnou blondýnkou. Objímali se na nějaké zahradní slavnosti. Hashtag #zasnuby. Datum - tři dny po jeho návratu z Chorvatska.
Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. Jak mi buší srdce. Jak se mi dělá špatně. Byl zasnoubený. Celou dobu, co mi vyznával lásku, co mi sliboval budoucnost, co se mnou plánoval další setkání, byl zadaný. Měl přítelkyni. Vlastně snoubenku.
Udělala jsem něco, za co se dodnes stydím. Napsala jsem té dívce. Poslala jsem jí naše společné fotky. Naše zprávy. Důkazy o tom, co se dělo v Chorvatsku. Neudělala jsem to ze msty. Udělala jsem to, protože jsem si myslela, že si zaslouží znát pravdu. Že bych já chtěla vědět pravdu, kdybych byla na jejím místě.
Její odpověď mě šokovala. „Vím o tom. Není první ani poslední. Marek má na každé dovolené někoho. Je to jeho… koníček. Ale vždycky se vrátí ke mně. Vždycky.“
Byla jsem v šoku. Jak může někdo takhle žít? Jak může někdo takhle ubližovat lidem? A jak může jeho partnerka tohle tolerovat?
Následující týdny byly jako na houpačce. Chvíle vzteku střídaly chvíle smutku. Chvíle, kdy jsem se cítila jako největší hlupaččka na světě, střídaly chvíle, kdy jsem si říkala, že to nebyla moje vina. Že jsem nemohla vědět.
Marek mi nikdy nenapsal. Nikdy nezavolal. Nikdy se neomluvil. Pro něj jsem byla jen další zářez, další dobrodružství, další příběh, který skončil s koncem dovolené.
Dnes, rok po té dovolené, jsem za tu zkušenost paradoxně vděčná. Naučila mě být opatrnější. Naučila mě, že ne všechno, co se třpytí, je zlato. Že někteří lidé jsou mistři v předstírání citů, které necítí.
Ale naučila mě i něco o sobě. O tom, že jsem silnější, než jsem si myslela. Že dokážu přežít i takové zklamání. Že moje hodnota nezávisí na tom, jak se ke mně zachoval jeden podvodník.
A hlavně - pamatujte, že skutečná láska není o krásných západech slunce a romantických večeřích. Je o upřímnosti, o respektu, o důvěře. A to jsou věci, které potřebují čas. Které se nedají vybudovat za týden u moře, bez ohledu na to, jak moc byste si to přáli.
Markovi jsem už dávno odpustila. Ne proto, že by si to zasloužil. Ale proto, že já jsem si zasloužila ten klid. Tu svobodu od hořkosti a zklamání. Tu možnost znovu věřit, že jednou potkám někoho, kdo bude opravdový. Kdo nebude jen hrát roli na dovolené, ale bude skutečný v každodenním životě.
A jeho snoubence? Té přeji, aby jednou našla sílu odejít. Aby pochopila, že si zaslouží víc než muže, který ji podvádí na každé dovolené. Že si zaslouží lásku, která je výhradní, upřímná a skutečná.
Protože to si zasloužíme všichni. A někdy se musíme spálit, abychom to pochopili.
