Článek
Každý rok nám televize servíruje Mrazíka jako nějakou posvátnou vánoční tradici. Upřímně? Už mě to nebaví. A vsadím se, že nejsem sama. Jasně, všichni známe ty okřídlené hlášky „Je ti teplo, děvčenko?“ nebo „Moje práce šlechtí“, ale ruku na srdce – kolikrát se na to ještě můžeme dívat? Když se na tuhle legendární pohádku podívám dnešníma očima, vidím film z roku 1964, který je technicky tak zastaralý, že to bolí.
Ty triky, které možná před šedesáti lety byly revoluční, dnes vypadají jako školní divadelní představení. Létající košťata na viditelných lankách? Prosím vás, i moje pětileté neteř pozná, že to není skutečné kouzlo. A ten příběh? Vždyť je to jedna velká přehlídka klišé. Hodná, pracovitá Nastěnka versus zlá macecha. Hloupý Ivan, který se musí polepšit. A samozřejmě, všechno dobře dopadne. Není to už trochu ohrané?
Dnešní děti jsou mnohem sofistikovanější a zaslouží si modernější pohádky s propracovanějšími příběhy. Chápu, že tradice jsou tradice, ale některé věci by se měly nechat odejít do důchodu. Mrazík se vysílá každý rok několikrát dokola, a to nejen o Vánocích. Je to jako když babička vytáhne po sté stejnou historku – všichni ji známe nazpaměť a už nás nebaví. Ten přehnaný patos a teatrálnost už dnes působí křečovitě. Scény, kde Ivan skáče přes pařezy nebo kde Nastěnka zpívá své písničky, jsou sice kultovní, ale upřímně – nejsou už spíš k smíchu než k obdivu? A ta baba Jaga?
Žijeme v době Netflixu, HBO a streamovacích služeb. Máme přístup k neskutečnému množství kvalitního obsahu. Proč tedy stále lpíme na něčem, co už dávno překonal zub času? Nechápejte mě špatně, respektuji Mrazíka jako součást historie kinematografie, ale není čas posunout se dál? Dnes máme spoustu krásných moderních pohádek s lepšími efekty, propracovanějšími příběhy a hodnotami, které lépe rezonují se současnou dobou.
Podívejte se třeba na nové české pohádky – třeba letošní Tři princezny. To je pohádka pro současnou generaci, která řeší aktuální témata a přitom neztrácí své kouzlo. Jasně, mnoho lidí argumentuje nostalgií. „Ale vždyť jsme na tom vyrostli!“ Ano, vyrostli. Ale také jsme vyrostli na mnoha dalších věcech, které jsme už dávno opustili. Vzpomeňte si na své první mobily – taky se k nim nevracíte, že?
A co ty nekonečné televizní reprízy? Každý rok stejný program, stejné scény, stejné hlášky. Není to už trochu nuda? Místo abychom dali prostor novým příběhům, které by mohly inspirovat současnou generaci, držíme se křečovitě starého sovětského filmu, který už dávno ztratil své kouzlo. Možná je čas přiznat si, že Mrazík už patří do muzea televizní zábavy. Místo nekonečného opakování stejného filmu bychom mohli dát prostor novým příběhům, které budou inspirovat současnou generaci.
Tradice jsou fajn, ale někdy je třeba si přiznat, že určité věci už prostě přežily svou dobu. A Mrazík, ať už byl jakkoliv významný pro předchozí generace, by si zasloužil důstojný odpočinek v archivech. Nechme ho tam odpočívat v pokoji a dejme šanci něčemu novému. A než mi začnete nadávat, že jsem kulturní barbar – ne, nejsem. Jen si myslím, že lpění na starých věcech jen proto, že jsou staré, není ta správná cesta vpřed.
