Článek
Alzheimerova nemoc může zasáhnout každou rodinu. Přesně to se stalo i v tomto případě. Včera se stala nečekaná událost - babička si zavolala taxi a odjela na pouť. Problém byl v tom, že žádná pouť se v tu dobu nekonala. Nikdo by to do ní dříve neřekl. Byla to dáma plná života, která si užívala návštěvy poutí a s radostí trávila čas na své zahrádce. Teď její rodina neví, co si mají myslet. Je těžké poznat, kdy mluví pravdu a kdy si věci jen představuje. První příznaky byly sotva znatelné. Tu a tam nemohla najít brýle, jindy si nebyla jistá, jestli zamkla dům. Rodina to brala jako běžnou součást stárnutí. Nic zvláštního.
Skutečné obavy přišly až později. Začala totiž pořád dokola vyprávět ty samé historky. Nejčastěji vzpomínala na své mládí. To už bylo jasné, že se děje něco vážného.Zlom nastal, když se ztratila v ulici, kde celý život bydlela. Našli jsme ji dezorientovanou u sousedů, byla přesvědčená, že je někde úplně jinde. Od té doby se její stav zhoršuje. Někdy nepoznává vlastní vnoučata, jindy si vymýšlí události, které se nikdy nestaly. Včerejší incident s taxíkem nás vyděsil. Babička byla přesvědčená, že je pouť v sousední vesnici. Zavolala si taxi a odjela. Naštěstí ji taxikář dovezl zpět, když zjistil, že žádná pouť není. Ale co když se to bude opakovat?
Péče o člověka s Alzheimerem je vyčerpávající. Musíme být ve střehu 24 hodin denně. Nikdy nevíme, co babičku napadne. Jednou vaří prázdné hrnce, jindy balí kufry, že jede za dávno zemřelým manželem. Nejhorší jsou večery. Se západem slunce přichází zmatek a neklid. Babička je neklidná, často vstává, chodí po bytě. Někdy ani nespí, což vyčerpává celou rodinu.
Museli jsme udělat řadu bezpečnostních opatření. Zamykáme dveře a schováváme klíče. Vypínáme plyn, když babička není pod dohledem. Instalovali jsme senzory pohybu, abychom věděli, když v noci vstane. Pomáhá nám pečovatelská služba. Třikrát týdně přichází pečovatelka, která s babičkou tráví dopoledne. Cvičí s ní paměť, povídají si, chodí na procházky. To nám dává aspoň chvíli oddychu.
Naučili jsme se několik důležitých věcí. Především - nemá smysl babičku opravovat nebo jí vyvracet její představy. Když mluví o neexistující pouti, je lepší převést řeč jinam než se hádat. Snažíme se udržovat její denní rutinu, to ji uklidňuje. Důležité je také myslet na sebe. Péče o člověka s Alzheimerem je nesmírně náročná. Střídáme se v péči, aby nikdo nebyl přetížený. Chodíme na konzultace do Alzheimer Pointu, kde nám radí, jak zvládat těžké situace.
Někdy je to k pláči, jindy k smíchu. Když babička včera vyprávěla taxikáři o pouti, byla tak přesvědčivá, že jí málem uvěřil. Ale za tím úsměvem je spousta bolesti - vidět, jak člověka, kterého milujete, postupně ztrácí sám sebe. Přesto se nevzdáváme. Každý den s babičkou je dar, i když už není taková jako dřív. Snažíme se užít si společné chvíle, kdy je klidná a spokojená. A hlavně - držíme při sobě jako rodina. Protože Alzheimer není nemoc jednotlivce, ale celé rodiny.
