Článek
Jarda byl svědomitý otec, který nechtěl svým dětem, které teprve dospívaly, přivést domů macechu. Tak s nimi, po smrti své ženy, žil sám, měl jen tu a tam nějaký nezávazný románek. Když se ale dcera vdala a syn také odešel z domova a našel si vlastní bydlení s přítelkyní, potkal Jaroslav mě. Dali jsme se do řeči na parkovišti před supermarketem. I já byla volná, už deset let rozvedená a děti mi už také vylétly z hnízda. Pozval mě na kávu a pak jsme se začali scházet. Rychle jsme zjistili, že si toho máme mnoho co říct a že si úžasně rozumíme. Cítila jsem, že tohle by mohl být ten pravý. Uběhlo několik krásných romantických týdnů, když jsme si vyrazili do toho podniku.
Šli jsme na diskotéku a on ji tam viděl
Chodíval sem prý dříve se svou ženou na skleničku a na tanec. Večer byl krásný, při tanci jsme se k sobě tiskli jako dva puberťáci. Blížila se půlnoc, my popíjeli druhou lahvinku dobrého vína, když Jarda najednou vytřeštil oči. Zíral kamsi do dálí, přes celý sál. Ohlédla jsem se, ale neviděla jsem nic zajímavého. „Pane bože vidím Martu. Stojí tamhle v koutě.“ Nikoho jsem neviděla. On ale tvrdil, že tam jeho zesnulá žena je, má na sobě černé šaty a hrozí mu. Večer se nám pokazil a šli jsme domů dříve, než jsme chtěli. K ničemu ale tu noc nedošlo, protože Marta tam byla s námi.
Tvrdil, že jeho žena stojí v ložnici a zírá na nás. Říkala jsem si, že je buď opravdu opilý, anebo se zbláznil. Ráno nám udělal kávu, ale byl pořád zaražený. Když jsem se ho naposledy ptala, jestli tam je Marta s námi a dá si taky kávu, neodpověděl. Odešla jsem do práce, ale odpoledne mi volali, že Jarda havaroval v autě. Všeho jsem nechala a běžela za ním. Byl při vědomí, naštěstí to tak strašné nebylo, jen otřes mozku a zlomená ruka.
Myslela jsem, že je blázen. Jeho ale pronásledoval duch
„Lído. To byla Marta! Seděla v autě vedle mě a strhla mi volant,“ řekl mi. Nemohla jsem ho jen tak nechat být. Říkala jsem si, že tady už pomůže jen psychiatr. Probírala jsem to s dcerou a její odpověď mě překvapila. Řekla mi, že se takové věci, jaké Jarda popisuje, skutečně mohou dít. Mrtvý se pověsí na živého a krade si ho pro sebe. Do té doby jsem ale netušila, že se dcera o takové věci zajímá. „A vím, jak se toho ducha zbavit,“ řekla moje dcera. Když Jardu pustili z nemocnice, nastěhovala jsem se k němu domů. Dcera po jeho bytě rozmístila nějaké kameny, bílou šalvěj, zapálila vonné tyčinky a do všech koutů nasypala sůl. Čekala jsem, jaká bude noc. Kolem třetí hodiny nás vzbudila rána.
Než jsme stihli rozsvítit, ozvalo se zlověstné zasyčení, a dokonce i já jsem slyšela ten nenávistný tichý hlas, jak řekl: „To máš za svou dobrotu, ty zrádče.“ A ozvala se rána druhá, jak prásklo otevřené okno. Pak nastalo ticho. Byla to ta nejstrašidelnější chvíle v mém životě. Dívali jsme se ven a zdálo se nám oběma, že k nebi letí mlžný objekt, který se podobal lidskému tělu. Od té doby jsme měli klid. Já si Jardu vzala a jsem s ním dodnes šťastná a spokojená.
Zdroje: autorský text, vlastní vyprávění
