Článek
Sedím na posteli a zírám na novou mikinu, kterou jsem dostala k Vánocům. Je hezká, to ano. Stála možná pět set korun. Moje sestra mezitím venku nastartovala své nové auto za půl milionu. „Musela jsem ti koupit jen mikinu, všechny peníze šly na auto pro sestru,“ vysvětlovala máma s omluvným úsměvem. Není to jen o té mikině nebo o autě. Je to o tom, jak se cítím pokaždé, když vidím sestru, jak nadšeně ukazuje klíčky všem příbuzným. „Podívejte, co jsem dostala!“
A já? Já můžu ukázat novou mikinu z H&M. Super, že? Rodiče se snaží situaci zachránit vysvětlováním. Prý sestra auto potřebuje do práce, že je to investice do budoucnosti. A co já? Copak já budoucnost nemám? Copak já nepotřebuju pomoct se startem do života? „Buď ráda, že máš aspoň něco,“ řekla mi teta, když viděla můj zklamaný výraz. Jasně, mám být vděčná za mikinu, zatímco sestra dostala auto. Mám se radovat z toho, že na mě vůbec někdo pomyslel. Protože to je přece normální, ne? Že jeden sourozenec dostane auto a druhý mikinu.
Nejhorší jsou ty pohledy ostatních. Ty soucitné úsměvy, když vytahuju z vánočního papíru mikinu, zatímco sestra venku troubí v novém autě. „Však ono ti taky něco přijde,“ utěšují mě. Ale my všichni víme, že nepřijde. Že tohle je všechno. Sestra se snaží být milá. „Můžeš si auto kdykoliv půjčit,“ nabízí velkoryse. Jako by to bylo o tom autu. Jako by nešlo o ten pocit, že pro rodiče jsem ta méně důležitá. Ta, které stačí mikina za pětistovku, zatímco druhá dcera si zaslouží auto za půl milionu.
Večer jsem brečela v koupelně. Ne kvůli té mikině. Ale kvůli tomu, co to znamená. Že v očích rodičů nejsme se sestrou na stejné úrovni. Že ona si zaslouží všechno, zatímco já si musím vystačit s drobky. „Příští rok to bude lepší,“ slibuje máma. Ale my obě víme, že nebude. Protože příští rok bude zase něco. Sestra dostane notebook, já ponožky. Ona dovolenou, já knihu. A já mám být pořád ta chápavá, ta rozumná, ta, která se raduje z sestřina štěstí.
Kamarádka říká, že přeháním. Že bych měla být vděčná za to, co mám. Ale jak mám být vděčná, když každé Vánoce mi připomenou, že jsem ta méně důležitá dcera? Ta, do které se nevyplatí investovat? Není to jen o těch letošních Vánocích. Je to o vzorci, který se opakuje už roky. Sestra dostává víc, lepší, dražší. A já mám být šťastná s tím, co zbyde. Jako by moje sny a touhy byly méně důležité než ty její.
A tak tu sedím, v nové mikině, poslouchám, jak sestra venku startuje své nové auto, a přemýšlím, kde se to zvrtlo. Kdy se z Vánoc, svátků lásky a rodiny, stala přehlídka toho, jak moc jsem pro rodiče druhořadá. Příští rok už to bude jinak. Ne proto, že by rodiče změnili své priority. Ale proto, že já změním své. Přestanu čekat na jejich uznání, na jejich lásku měřenou v korunách. Protože upřímně? Radši žádné dárky než tenhle pocit méněcennosti každé Vánoce.
A ta mikina? Tu si nechám. Ne jako připomínku nejhorších Vánoc mého života, ale jako připomínku momentu, kdy jsem se rozhodla, že už nikdy nedovolím, aby moji hodnotu určovaly dárky pod stromečkem.
Zdroje: autorský text
