Článek
Pracuji v marketingovém oddělení střední firmy už osm let. Byla to moje vysněná práce - kreativní, dynamická, s fajn kolektivem. Měla jsem skvělého šéfa Martina, který nám důvěřoval, podporoval nás, dával nám prostor pro vlastní nápady. Pod jeho vedením jsem rostla, učila se, cítila se oceněná.
Pak přišla reorganizace. Martin odešel do jiné pobočky a na jeho místo nastoupila ona - Karolína. Čtyřicátnice s perfektním životopisem, s MBA z prestižní školy, s referencemi, které zněly až příliš dokonale. První týden byla milá, usměvavá, plná slibů o „novém směřování“ a „modernizaci procesů“.
Netrvalo dlouho a ukázala svou pravou tvář. Začalo to drobnými poznámkami. „Tenhle report je nedostatečný.“ „Vaše prezentace postrádá profesionalitu.“ „Očekávala jsem víc.“ Nic konkrétního, jen neustálá kritika bez návodu, jak to zlepšit.
Pak přišly veřejné ponižování. Karolína si oblíbila ranní porady, kde před celým týmem rozebírala naše „selhání“. „Jano, tvůj projekt je katastrofa. Nechápu, jak tě Martin mohl nechat na takové pozici.“ Nebo: „Tohle by zvládl i stážista lépe. Možná bychom měli přehodnotit tvou pozici.“
Začala jsem se bát chodit do práce. Každé ráno jsem měla žaludek sevřený úzkostí. Co dnes? Jaká kritika? Jaké ponížení? Kolegové byli na tom stejně. Z veselého, produktivního týmu se stala skupina vystrašených lidí, kteří se bojí promluvit, navrhnout cokoliv nového, ukázat iniciativu.
Karolína zavedla nová pravidla. Sledování času - každou minutu jsme museli vykazovat. Zákaz osobních hovorů během pracovní doby. Žádné přestávky kromě oběda. Dokonce i návštěvy toalety byly monitorovány. „Efektivita především,“ říkala s tím svým chladným úsměvem.
Výsledky? Tři kolegové dali výpověď během dvou měsíců. Další dva jsou na neschopence se syndromem vyhoření. A já? Já bych nejraději také odešla. Jenže nemůžu.
Proč? Protože mám hypotéku, kterou musím splácet. Protože se starám o nemocnou matku a potřebuji stabilní příjem. Protože v našem městě není mnoho pracovních příležitostí v mém oboru. A hlavně - protože se bojím, že jinde to bude stejné. Že Karolína není výjimka, ale nový standard.
Zkusila jsem si promluvit s personálním oddělením. „Karolína přináší výsledky,“ řekli mi. „Její metody jsou možná nekonvenční, ale efektivní.“ Efektivní? Náš tým je v troskách, lidé odcházejí, kvalita práce klesá. Ale čísla zřejmě vypadají dobře v tabulkách pro vedení.
Minulý týden jsem se zhroutila. Přímo v kanceláři, uprostřed další Karolíniny tiráty o mé „neschopnosti“. Prostě jsem začala plakat a nemohla přestat. Kolegové se dívali do země, nikdo se neodvážil zasáhnout. Karolína jen chladně poznamenala: „Když nezvládáš kritiku, možná bys měla zvážit jinou kariéru.“
Ten večer jsem napsala výpověď. Seděla jsem nad ní hodiny, s prstem na tlačítku „odeslat“. Ale nakonec jsem ji smazala. Protože realita je taková, že si nemůžu dovolit být bez práce. Nemůžu riskovat, že nenajdu nic jiného. Nemůžu zklamat svou rodinu, která se na mě spoléhá.
A tak každé ráno vstávám, oblékám se do pracovního a jedu do kanceláře. S knedlíkem v krku, s úzkostí svírající hrudník, s vědomím, že mě čeká další den ponižování a stresu. Večer se vracím domů vyčerpaná, prázdná, bez energie na cokoliv jiného než se složit do postele a doufat, že zítra bude lepší den. Nebude.
Někteří řeknou - postav se jí. Bráň se. Ale jak? Karolína je chytrá. Nikdy neřekne nic, co by mohlo být považováno za šikanu v právním slova smyslu. Nikdy nepřekročí tu tenkou linii, která by mi dala důvod k žalobě. Jen neustále, systematicky podrývá mé sebevědomí, mou radost z práce, mou profesní identitu.
Jiní řeknou - najdi si jinou práci. Ale trh práce je těžký. Ve čtyřiceti nejsem pro zaměstnavatele tak atraktivní jako čerství absolventi. A upřímně? Bojím se, že po letech pod Karolínou už ani nevěřím, že jsem dobrá v tom, co dělám. Že bych zvládla pohovor, novou pozici, nové výzvy.
Tento příběh píšu jako varování. Pro všechny, kdo pracují pod toxickými šéfy. Pro všechny, kdo se bojí ozvat, protože potřebují práci. Pro všechny, kdo každý den polykají slzy a říkají si „to zvládnu“, i když vědí, že je to pomalu ničí.
A hlavně - píšu ho pro Karolínu a všechny jí podobné. Možná přinášíte krátkodobé výsledky. Možná vás vedení chválí za „efektivitu“. Ale za jakou cenu? Ničíte lidi. Ničíte týmy. Ničíte to, co dělá firmu skutečně úspěšnou - důvěru, kreativitu, oddanost.
Dnes večer opět napíšu výpověď. A opět ji pravděpodobně smažu. Protože realita je taková, že někdy musíme vydržet i to, co nás ničí. Že někdy je přežití důležitější než důstojnost. A to je možná ta nejsmutnější pravda o dnešním pracovním světě.
Ale slibuji si jedno - až jednou budu moci odejít, až najdu jiné místo, až splatím hypotéku nebo najdu odvahu riskovat, nikdy nezapomenu, jaké to bylo pracovat pod někým jako Karolína. A nikdy, nikdy se nestanu takovou šéfovou, jako je ona. Protože některé cykly musí být přerušeny. A některé lekce jsou příliš bolestivé na to, abychom je předávali dál.
Takže pokud jste v podobné situaci jako já, vězte, že nejste sami. Že váš strach je oprávněný. Že vaše dilema je skutečné. A že jednoho dne - doufejme - najdeme všichni cestu ven z tohoto pekla, kterému říkáme práce.
