Článek
„To je hrozné, já nemám čas tady sedět,“ prohlásila teatrálně a začala kroužit kolem sestřičky. Ta jí trpělivě vysvětlovala, že před ní jsou další pacienti a že musí počkat. Ale to byste tu paní měli vidět - točila se u dveří ordinace jako sup, vzdychala a každou chvíli komentovala, jak je to strašně neorganizované. Nejhorší bylo, jak se chovala k ostatním pacientům. Když starší pán s holí vstal a pomalu se šoural do ordinace, okomentovala to slovy: „No to si počkáme, tenhle tam bude hodinu.“ To už jsem nevydržela. „Paní, nejste tady sama,“ řekla jsem jí. „Všichni čekáme a nikdo z nás není nadšený, že musí být u doktora.“
Podívala se na mě, jako bych ji urazila na nejvyšší míře. „Vy mi nemáte co říkat, já spěchám do práce!“ No a co? Jako by ostatní neměli své povinnosti a plány. V čekárně seděla maminka s nemocným dítětem, důchodci, pracující - všichni měli nějaké své starosti. Je až zarážející, jak si někteří lidé myslí, že jejich čas je cennější než čas ostatních. Že jejich problémy jsou důležitější. Že pravidla platí pro všechny, jen pro ně ne. Tahle mentalita já jsem důležitější je čím dál tím častější.
Nakonec tam ta paní vydržela čekat stejně jako my všichni. A když odcházela, ještě si neodpustila poznámku o příšerném zdravotnictví. Přitom jediné příšerné bylo její chování. Doktor i sestřička dělali svou práci jak nejlépe mohli, a to s profesionalitou a trpělivostí, kterou bych já v jejich situaci určitě neměla.
Je načase, aby si lidé uvědomili, že svět se netočí jen kolem nich. Že v čekárně, v obchodě, na úřadě - všude jsou pravidla, která platí pro všechny. A že trocha slušnosti a vzájemného respektu může udělat život příjemnější pro všechny. Příště, až potkám podobného sobce, mu to řeknu znovu. Protože mlčet a nechat takové chování bez odezvy znamená ho tiše schvalovat. A to já tedy nehodlám.
Zdroje: autorský text
