Článek
Stojím před úřadem práce a nemůžu uvěřit svým očím. Je začátek měsíce a před budovou se vine fronta jako za komunistů na banány. Jenže tihle lidé nečekají na ovoce - čekají na peníze od státu. A já už teď vím, že většinu z nich večer potkám v místní hospodě. Je sedm ráno a fronta už má dobrých padesát metrů. Někteří si přinesli i skládací židličky, jako by šli na piknik.
Povídají si, smějí se, vyměňují si cigarety. Vypadá to spíš jako společenská událost než fronta na úřadě. A co je nejhorší? Poznávám ty samé tváře, které tam stojí každý měsíc. Pan Karel v červené bundě - toho potkávám pravidelně v hospodě U Housliček, kde každý večer vykládá, jak systém převezl. Paní v modrém kabátě - ta se minulý týden chlubila novým iPhonem, ale na nájem prý nemá. A ten mladík v značkové mikině? Ten včera prohrál v automatech, ale dneska si jde pro sociálku.
Nejhorší jsou ty jejich výmluvy, proč nepracují. „Práce není.“ - V každé výloze visí nabídky práce. „Za tak málo dělat nebudu.“ - Ale natahovat ruku pro dávky, to jim nevadí. „Mám zdravotní problémy.“ - Ale v hospodě dokážou prosedět celý večer. Chápu, že jsou lidé, kteří se dostali do těžké situace. Samoživitelky, které přišly o práci. Lidé před důchodem, které nikdo nechce zaměstnat. Ti, co se starají o nemocné příbuzné. Pro ty je systém sociálních dávek životně důležitý. Ale ti tvoří jen malou část té fronty před pracákem.
Většina jsou profesionální příjemci dávek. Znají všechny paragrafy, vědí, na co mají nárok, umí vyplnit každý formulář. Jsou to experti na získávání peněz od státu. Kdyby stejnou energii věnovali hledání práce, mohli by si vydělávat slušné peníze. A co teprve ty historky, které člověk zaslechne! „Musíš říct, že nemáš žádný majetek.“ - „Napiš, že partner s tebou nebydlí, dostaneš víc.“ - „Řekni, že tě bolí záda, oni to nekontrolují.“ Je to jako návod, jak okrást stát. A my všichni, co poctivě pracujeme a platíme daně, na to koukáme.
Nejsmutnější je, když vidíte, jak se tento životní styl dědí z generace na generaci. Mladí lidé, kteří nikdy nepracovali, protože viděli, že jejich rodiče taky nepracovali. Proč by se snažili, když jim stát dá peníze zadarmo? A pak je tu ta absurdita systému. Úředníci jsou bezmocní. I když vědí, že někdo zneužívá dávky, nemohou nic dělat, pokud formálně splňuje podmínky. A tak se točíme v začarovaném kruhu - první týden v měsíci fronty před pracákem, pak rozdávání dávek, které často končí v hospodách a automatech.
Řešení? Možná by stačilo zpřísnit podmínky. Zavést povinnost odpracovat si nějaké hodiny pro město. Více kontrolovat, jak lidé s dávkami nakládají. Nebo třeba omezit dobu, po kterou může člověk pobírat dávky, pokud aktivně nehledá práci. Protože upřímně - kdo chce pracovat, práci si najde. Jen se nesmí bát přiložit ruku k dílu a nečekat, že mu všechno spadne do klína. V každém městě jsou firmy, které zoufale hledají zaměstnance. Ale to by člověk nesměl mít nos nahoru a myslet si, že je pro něj některá práce podřadná.
A na závěr, až se začnete ptát, proč chodím na úřad práce já? Protože pracuji v sociálních službách a musím se tu a tam zastavit na jistém odboru. Toť vše.
Zdroje: autorský text
