Článek
Sedím v kavárně a poslouchám rozhovor u vedlejšího stolu. Skupina seniorů nadává na nízké důchody, přitom před nimi stojí káva za osmdesát korun a dortík za šedesát. „Je to hrůza, z důchodu se nedá vyžít,“ stěžuje si paní ve značkovém svetru, zatímco si objednává druhou kávu. Od ledna 2024 přesáhne průměrný důchod 21 tisíc korun. To je částka, ze které by měl důstojně vyžít každý senior. Přesto slýcháme nekonečné nářky, jak je všechno drahé a jak se nedá z důchodu existovat.
Pojďme se na to podívat realisticky. Většina důchodců má vlastní bydlení, nemusí platit nájem ani hypotéku. Jejich děti jsou dávno dospělé a samostatné. Nepotřebují kupovat drahé oblečení do práce, nemusí dojíždět, neplatí obědy v restauracích. Náklady na bydlení představují u seniorů asi 25,8 % z jejich příjmů. To znamená, že při průměrném důchodu jim po zaplacení bydlení zbývá přes 15 tisíc korun na ostatní výdaje.
Na co vlastně? Na léky, jídlo a běžnou spotřebu. Žádné velké investice, žádné splátky půjček. Přesto potkávám seniory, kteří tvrdí, že jim důchod nestačí. Přitom pravidelně navštěvují kavárny, jezdí na výlety a nakupují v nákupních centrech. Jejich nářky na chudobu zní poněkud nevěrohodně, když vidíte, jak utrácejí za zbytečnosti. Vláda jim navíc pravidelně přidává. Valorizace důchodů je zákonem daná povinnost. Jenže čím víc dostanou, tím víc jsou nespokojení. Jako by zapomněli, že důchod není výplata, ale sociální dávka, která má zajistit důstojné přežití, ne luxusní život. Je pravda, že některé seniorské domácnosti mají problémy. Především ti, kteří žijí v nájmu nebo jsou sami. Ale to je menšina.
Většina důchodců má, kde bydlet a jejich základní potřeby jsou pokryté. Co mě nejvíc zaráží, je ta věčná nespokojenost. I když jim vláda přidá, stejně to není dost. I když mají zajištěné bydlení, stejně je všechno drahé. I když nemusí živit rodinu, stejně jim peníze nestačí. Možná je čas přestat naslouchat tomuto věčnému nářku a podívat se na fakta. Průměrný důchod roste, valorizace probíhá pravidelně a většina seniorů má zajištěné základní životní potřeby.
Ti, kteří jsou skutečně v nouzi, mohou žádat o další podporu státu. Místo věčných stížností by možná bylo lepší být vděčný za to, co máme. Protože upřímně - kolik lidí v produktivním věku má po zaplacení všech účtů k dispozici 15 tisíc korun měsíčně na běžnou spotřebu?
