Článek
V poslední době se roztrhl pytel s rozhovory, kde známé tváře z televize, filmu či hudby naříkají nad svými důchody. „Celý život jsem pracoval a teď mám důchod 14 tisíc,“ postěžuje si oblíbený herec. „Po čtyřiceti letech na jevišti dostávám almužnu,“ přidá se zpěvačka. A média to ochotně přetiskují, lidé soucítí, komentáře pod články jsou plné rozhořčení nad nespravedlivým systémem.
Jenže je to celý příběh? Opravdu žijí tito lidé jen z oněch "almužen"? Dovolte mi trochu pochybovat.
Vezměme si modelový příklad - známého herce, řekněme pana Nováka (jméno jsem si vymyslela, ale podobnost s žijícími osobami není náhodná). Pan Novák nedávno v rozhovoru pro bulvární deník hořekoval nad svým důchodem 16 tisíc korun. „Je to výsměch,“ prohlásil. „Celý život jsem bavil národ a teď musím počítat každou korunu.“
Co už v rozhovoru nezmínil? Že vlastní vilu na Vinohradech v hodnotě dobrých 20 milionů. Že má chalupu v Krkonoších. Že jeho sbírka umění má hodnotu několika milionů. Že stále občas natáčí, za jeden natáčecí den bere víc, než je průměrný měsíční plat. Že jezdí přednášet, účastní se besed, kde za hodinu povídání dostane víc, než je minimální mzda.
Nebo jiný příklad - slavná zpěvačka, která v televizním pořadu ronila slzy nad důchodem 13 tisíc. „Po všech těch letech na pódiu, po všech těch hitech,“ vzlykala. Nezmínila už, že vlastní činžovní dům v centře Prahy, ze kterého jí plynou statisícové nájmy měsíčně. Že má značkové oblečení za statisíce. Že její šperky by uživily průměrnou rodinu na několik let.
Nechápejte mě špatně - nemám nic proti úspěšným lidem. Nemám nic proti tomu, že si za svou práci vydělali majetek. Zaslouží si to. Jejich talent, jejich úsilí, jejich odvaha jít vlastní cestou - to vše by mělo být odměněno. A je skvělé, že žijeme v zemi, kde to možné je.
Co mi vadí, je to pokrytectví. To naříkání nad důchody, když mají zajištění na několik životů. To srovnávání se s běžnými důchodci, kteří opravdu musí vyjít s těmi 14 tisíci - a nemají k tomu vilu, chalupu, úspory, investice, ani možnost si přivydělat díky svému jménu.
Běžný důchodce, který celý život pracoval v továrně, ve škole, v nemocnici, má často jen ten důchod. Možná malý byt, možná chatičku. Žádné milionové úspory, žádné nemovitosti k pronájmu, žádnou možnost si výrazně přivydělat. Když mu onemocní partner a potřebuje léky, které nehradí pojišťovna, může to znamenat finanční katastrofu. Když se mu rozbije pračka, může to znamenat měsíce šetření.
A pak slyší v televizi, jak si slavný herec stěžuje na almužnu 16 tisíc, zatímco sedí ve své vile a za rozhovor, ve kterém si stěžuje, dostane víc, než je jeho měsíční důchod. Je to jako by milionář naříkal, že dostal malé kapesné, zatímco jeho bankovní konto přetéká penězi.
Samozřejmě, existují i výjimky. Jsou slavní lidé, kteří opravdu žijí jen z důchodu. Kteří neměli to štěstí, tu prozíravost nebo ty možnosti zajistit se na stáří jinak. Kteří přišli o majetek, o zdraví, o možnost pracovat. Těm patří náš soucit a naše podpora. Ale těch je menšina.
Většina těch, kteří v médiích naříkají nad svými důchody, má zajištění, o kterém se běžnému člověku ani nesní. A přesto se staví do role obětí systému, do role chudáků, kteří musí počítat každou korunu.
Proč to dělají? Možná je to touha po pozornosti. Možná je to snaha vzbudit soucit. Možná je to skutečné přesvědčení, že si zaslouží víc než ostatní, protože jsou výjimeční. Protože ano, náš důchodový systém má problémy. Ano, důchody jsou nízké. Ano, mnoho seniorů žije na hranici chudoby. Ale řešením není dávat vyšší důchody těm, kteří mají milionové majetky. Řešením je systémová změna, která zajistí důstojné stáří všem - bez ohledu na to, zda byli celý život v televizi, nebo pracovali někde, kde je nikdo neviděl.
Protože v důchodu jsme si všichni rovni. Nebo bychom alespoň měli být.
