Článek
Už u vchodu jsem si všimla nezvyklého množství lidí. Mířili všichni stejným směrem - k chladicím boxům s mléčnými výrobky. Máslo za 60 korun způsobilo doslova davové šílenství. Jako prodavačka jsem zvyklá pozorovat různé společenské jevy, ale tohle předčilo moje očekávání. Starší paní s vozíkem se snažila prorazit davem a křičela, že potřebuje máslo pro vnoučata. Jiná zákaznice hlasitě nadávala, protože někdo před ní vzal posledních šest kusů. A to všechno kvůli úspoře deseti korun na jednom balení. Připadala jsem si jako v nějakém absurdním filmu.
Co mě skutečně vyděsilo, byla agresivita některých nakupujících. Viděla jsem, jak se dva muži div nepoprali o poslední balení. Mladá maminka s kočárkem se marně snažila dostat k regálu, zatímco jiní zákazníci bez ohledu na ni házeli máslo do košíků po šesti kusech. Jako redaktorka píšu často o rostoucích cenách potravin. Chápu, že lidé chtějí ušetřit. Ale to, co jsem viděla, už hraničilo s šílenstvím. Někteří nakupující měli v košíku i dvanáct kostek másla - maximum povolené na osobu. Přitom běžná cena je jen o desetikorunu vyšší.
Když jsem se zeptala jedné paní, proč kupuje tolik másla najednou, odpověděla mi, že ho zamrazí. „Člověk musí využít každou slevu, jinak dnes nevyjde,“ řekla mi. Jenže není tohle už za hranicí normálního nakupování? V tu chvíli jsem si vzpomněla na svou babičku, která zažila válku a skutečný nedostatek. Ta by se asi divila, jak se její potomci chovají kvůli slevě na másle. Není to symptom něčeho hlubšího? Společnosti posedlé slevami a akcemi?
Sama jsem nakonec odešla bez másla. Ne proto, že by už nebylo, ale protože jsem nechtěla být součástí toho circus maximus u chladicího boxu. Cestou domů jsem přemýšlela, kam až tohle povede. Budeme se příště prát o rohlíky? O mléko? Jako prodavačka vidím, že tohle není jen o másle. Je to o společnosti, která se nechá tak snadno zmanipulovat slevami. O lidech, kteří jsou ochotni ztratit důstojnost kvůli pár korunám. O systému, který nás nutí honit se za každou akcí.
Možná je čas se zastavit a zamyslet se. Stojí těch pár ušetřených korun za to chování, které předvádíme? Není lepší nakupovat s rozvahou a zachovat si důstojnost? A hlavně - neměli bychom řešit skutečný problém, tedy proč jsou u nás potraviny tak drahé, že se lidé musí takhle honit za slevami?
Příště, až uvidím v letáku super akci, dvakrát si rozmyslím, jestli se vydám do toho bojového pole jménem supermarket. Některé věci totiž za ušetřenou desetikorunu nestojí. Třeba právě naše důstojnost.
Zdroje: autorský text
