Článek
Každý den, několikrát denně, stojí u okna jako nějaký komín z nedaleké továrny a vypouští mi do bytu oblaka cigaretového kouře. A víte co? Už jsem se rozhodla - připravila jsem si kýbl s vodou a až zase začne, dostane sprchu! Nejdřív jsem to zkoušela po dobrém. Jako správný člověk jsem za ním zašla, mile se usmívala a vysvětlovala mu, že když kouří z okna, všechen kouř mi táhne do bytu. Že nemůžu větrat, že mi smrdí záclony a že moje děti dýchají jeho odporný cigaretový kouř.
A víte, co mi ten arogantní člověk odpověděl? Že je to jeho byt a že si v něm může dělat, co chce. Tak fajn, uvidíme, jestli si může dělat, co chce, i když bude mokrý jak myš! Mám toho plné zuby. V létě je to úplná katastrofa. Otevřu okno a za pět minut mám v bytě jak v hospodě čtvrté cenové skupiny. Prádlo na balkóně? Můžu ho rovnou vyprat znovu. Záclony? Ty už asi nikdy nebudou vonět svěžestí. A co teprve, když si chci dát na balkóně kávu - to je jako kdybych seděla v kuřácké místnosti!
Zkoušela jsem to řešit přes družstvo. To byla teda sranda! Prý s tím nemůžou nic dělat, že je to jeho soukromý prostor. No tak teď uvidíme, jak moc soukromý je prostor mezi jeho oknem a chodníkem, když tam poteče voda! Jasně, můžu podat žalobu. Ale kdo má čas a nervy na tahání se po soudech? A hlavně - proč bych měla já vyhazovat peníze za právníky, když stačí jeden kýbl vody za padesát korun?
Ten moment už si představuju. Jak zase vyleze s tou svojí cigaretou, jak se bude tvářit důležitě a vypouštět ty svoje oblaka… a pak najednou ŠPLOUCH! Konečně dostane, co si zaslouží. Možná to bude trochu dramatické, možná bude křičet a vyhrožovat, ale víte co? Už mi je to jedno! Nejhorší je ten jeho arogantní přístup. Když mu řeknete, ať jde kouřit ven před dům, tváří se, jako byste po něm chtěli, aby vystoupil na Mount Everest. Přitom je to normální mladý chlap, který dokáže vyběhnout tři patra, když spěchá na pivo, ale sejít dolů na cigaretu, to je nad jeho síly.
A víte, co je na tom všem nejlepší? Že až dostane tu ledovou sprchu, budu to já, kdo bude stát u okna s úsměvem a říkat: „Promiňte, ale je to můj byt a já si v něm můžu dělat, co chci!“ Možná si říkáte, že přeháním. Že by stačilo být trpělivá a zkusit to ještě jednou po dobrém. Ale víte co? Já už byla trpělivá dost dlouho. Měsíce jsem snášela ten smrad, zavírala okna v největších vedrech a prala záclony každý týden. Končím s tím!
Ten kýbl už mám připravený. Je to takový hezký modrý, desetilitrový. Vodu do něj napustím pěkně studenou, ať má ten zážitek jako řádnou vzpomínku. A až příště dostanu chuť si otevřít okno a nadechnout se čerstvého vzduchu, konečně to bude možné. A kdo ví - třeba to bude mít i výchovný efekt. Třeba si příště, než zapálí cigaretu u okna, vzpomene na ten osvěžující moment a raději půjde ven. A pokud ne? No, mám doma ještě několik kýblů, asi ty květiny na okně budu zalévat neustále dokola.
