Článek
Když maminka onemocněla, bylo jasné, že potřebuje péči. Sestra žije v Praze, má důležitou kariéru a na nějaké starání prý nemá čas. Tak jsem se toho ujal já. Každý den po práci jsem jezdil za mámou, vařil jí, uklízel, vozil k doktorům. O víkendech jsem opravoval střechu, měnil okna, staral se o zahradu.
Máma vždycky říkala, ten dům bude jednou tvůj, staráš se o něj nejlíp. Jenže pak přišla ta mozková příhoda a než jsme stihli cokoliv sepsat, bylo pozdě. A teď? Teď mi sestra oznámila, že ona má na dům větší nárok, protože je starší a máma jí to prý kdysi slíbila. Je to k vzteku. Pět let života jsem obětoval péči o mámu a dům. Investoval jsem do oprav vlastní peníze, čas, energii. A sestra?
Ta se objevila, až když bylo po všem. S perfektně připravenou historkou o tom, jak jí máma všechno slíbila. Podle zákona máme každý nárok na polovinu dědictví. Ale co je spravedlivé na tom, že někdo, kdo se nikdy o nic nestaral, dostane stejný podíl jako ten, kdo se obětoval? Kde je spravedlnost.
Teď se dohadujeme o každou maličkost. Sestra nechce dům prodat, ale ani v něm bydlet. Prý ho pronajme. A já? Já mám platit polovinu oprav na dům, ve kterém nemůžu bydlet. To je ta odměna za roky péče. Nejhorší je ta bezmoc. Zákon sice říká, že jsme si rovni, ale nikde už neřeší, kdo se skutečně staral. Kdo investoval čas, peníze, lásku.
To se prostě nebere v potaz. A víte, co je na tom všem nejsmutnější? Že nejde ani tak o ten dům. Jde o tu zradu. O to, jak může vlastní sestra takhle pošlapat roky obětavé péče. Jak může někdo být tak bezcitný a chamtivý.
