Článek
Každé ráno v sedm zazvoní zvonek. Za dveřmi stojí syn s pětiletou Aničkou a tříletým Tomáškem. „Mami, my už musíme letět do práce. V šest si je vyzvedneme!“ A než stihnu cokoliv říct, jsou pryč. Děti mám na krku já, jejich plány nebo moje potřeby nikoho nezajímají. Miluju svá vnoučata, to není vůbec pochyb. Ale co je moc, to je moc. Nemohu si zajít k doktorovi, protože kdo by pohlídal děti. Nemohu se vidět s kamarádkami, protože děti přece potřebují dozor.
Dokonce i na nákup musím chodit s nimi, což znamená dvojnásobný čas a trojnásobné výdaje - zkuste odolat dětským prosíkům o sladkosti. Minulý týden jsem si chtěla zajít ke kadeřnici. Měla jsem objednaný termín měsíc dopředu. Ráno mi syn zavolal, že malý má rýmu a nemůže do školky. „Mami, ty to přece pochopíš, my musíme do práce.“ A bylo to. Místo nového účesu jsem vařila slepičí vývar a četla pohádky. Když se pokusím něco namítnout, syn vytáhne těžký kalibr: „Ty své vnuky nemiluješ? Vždyť jsi babička!“
Ano, jsem babička. Ale jsem taky člověk s vlastními potřebami, zájmy a plány. To, že jsem v důchodu, neznamená, že jsem k dispozici 24/7. A co teprve finance! Syn bere slušné peníze, snacha taky. Ale když jde o výdaje na děti, najednou jsou všechny peněženky zavřené. „Mami, kup jim prosím svačinu, my to teď nestíháme.“ „Mami, potřebovali by nové boty, my tento měsíc máme tight budget.“ A já, ze svého důchodu, kupuju, co je potřeba.
Kamarádky mi říkají, ať si dupnu. Ať řeknu ne. Ale jak můžu říct ne, když vím, že to odnesou především ty děti? Není to jejich vina, že jejich rodiče berou babičku jako samozřejmost. Nejhorší je, když si děti vyzvedávají. Většinou pozdě, protože měli důležitou schůzku. Žádné poděkování, žádné zeptání, jak jsem se měla já. Jen rychlé díky mami a jsou pryč. A já? Já jsem tak vyčerpaná, že padnu do postele a modlím se, aby zítra zavolali, že děti půjdou do školky.
Přitom by stačilo tak málo. Zeptat se občas, jestli nemám nějaké plány. Dát mi vědět den dopředu, že budou potřebovat pohlídat. Nabídnout nějaké peníze za ty svačiny a obědy, co jim vařím. Projevit trochu zájmu o můj život. Ale ne, jsem přece jenom babička. Moje jediná role je být k dispozici, když je potřeba. Moje potřeby? Ty nikoho nezajímají.
Včera jsem synovi řekla, že příští týden ve středu nemohu hlídat, protože jdu na preventivní prohlídku k lékaři. Jeho reakce? „Mami, to si nemůžeš přeobjednat? Víš, jak je těžké vzít si v práci volno!“ A tak sedím večer sama doma, píšu tenhle článek a přemýšlím, kdy se z babiček staly bezplatné chůvy bez nároku na vlastní život. Kdy se z radosti být s vnoučaty stala povinnost. A hlavně - kdy jsem ztratila odvahu říct ne.
Možná je čas to změnit. Nastavit pravidla. Říct, že i babička má právo na svůj život. Že láska k vnoučatům neznamená obětovat všechen svůj čas a energii. Že i já mám právo na odpočinek, na své koníčky, na své přátele. Protože jestli to neudělám teď, za pár let budu úplně vyčerpaná babička, která zapomněla, že kromě péče o vnoučata existuje i jiný život. A to přece nechci - ani pro sebe, ani pro ta vnoučata, která tak miluju.
