Článek
Teta Věra byla vždycky ta úspěšná. Právnička s vlastní kanceláří, krásným domem a perfektní rodinou. Já jsem byla ta problémová - svobodná matka, která pracuje jako účetní a žije v pronájmu. Aspoň tak mě teta vždycky prezentovala na rodinných setkáních. Začalo to nenápadně. Drobné poznámky o mém vzhledu, o výchově mého syna, o mé práci. „To je hezká halenka, v second handu mají občas pěkné věci,“ říkávala s úsměvem před celou rodinou. Nebo: „Petr je takový živý, to má asi po otci… Ach, promiň, ty vlastně ani nevíš po kom.“ Roky jsem to snášela. Říkala jsem si, že je to jen její způsob komunikace.
Že to nemyslí zle. Že jsem možná přecitlivělá. Ostatní členové rodiny její chování přehlíželi nebo se tvářili, že je všechno v pořádku. Zlom přišel na vánoční večeři. Teta začala svůj obvyklý monolog o tom, jak je důležité mít stabilní rodinu a jak některé ženy prostě nejsou schopné udržet si muže. Dívala se přitom přímo na mě. A pak přišla ta věta: „Chudák Petřík, vyrůstat bez otce… To z něj asi taky nebude nic pořádného.“ V tu chvíli ve mně něco prasklo. Dvacet let ponižování, manipulací a psychického nátlaku se provalilo jako přehrada.
Vstala jsem a před celou rodinou jsem tetě řekla všechno, co jsem si roky nechávala pro sebe. Řekla jsem jí, jak její dobře míněné rady ničí moje sebevědomí. Jak její poznámky o mém synovi způsobují, že se bojí chodit na rodinné oslavy. Jak její neustálé srovnávání a ponižování ovlivnilo celý můj život. Reakce tety mě překvapila. Místo aby se zamyslela nebo omluvila, začala křičet. Obviňovala mě z nevděku, z toho, že jí závidím její úspěch. Že si vymýšlím a že jsem vždycky byla problémová.
A pak vytáhla svou největší zbraň - začala vyhrožovat, že pokud ji neodprosím, postará se o to, abych přišla o práci. Rodina se rozdělila na dva tábory. Část se postavila za tetu - přece jen, byla to ta úspěšná, ta, která všem pomáhá (a nikdy nezapomene to připomenout). Druhá část konečně promluvila o tom, že i oni léta trpěli jejími manipulacemi. Následující týdny byly jako noční můra. Teta skutečně zkusila splnit své výhrůžky - volala mému zaměstnavateli, rozesílala e-maily s pomluvami. Ale dosáhla jen toho, že všichni konečně uviděli její pravou tvář.
Dnes, půl roku po tom incidentu, je naše rodina jiná. Někteří příbuzní se mnou přestali mluvit. Jiní mi řekli, že jsem jim dodala odvahu postavit se podobnému chování. Můj syn řekl, že je na mě pyšný, že jsem se konečně ozvala. A teta? Ta se stáhla do ústraní, hraje roli oběti a vypráví každému, kdo je ochotný poslouchat, jak jsem jí ublížila. Ale už nemá tu moc nade mnou, kterou měla dřív. Už se nebojím jejích poznámek, jejích manipulací, jejího ponižování.
Proto píšu tento příběh. Pro všechny, kdo zažívají podobnou formu psychického násilí od svých příbuzných. Pro ty, kdo si říkají, že to musí vydržet, protože je to přece rodina. Pro ty, kdo se bojí ozvat. Někdy je potřeba říct dost. I když to znamená ztratit některé příbuzné. I když to způsobí konflikt. Protože žádné rodinné pouto není důvodem nechat se psychicky týrat. A hlavně - nikdy není pozdě se ozvat. Nikdy není pozdě říct ne. Nikdy není pozdě začít žít bez strachu z ponižování a manipulace.
