Článek
Je fascinující, jak některé matky automaticky očekávají, že jim všichni budou pomáhat. Že je naší povinností tahat jejich kočárky, ustupovat jim z cesty, přizpůsobovat se jejich potřebám. Ale proč? To, že se někdo rozhodl mít dítě, přece neznamená, že se celý svět musí otáčet kolem něj.
Sama jsem měla co dělat s vlastním kufrem. Proč bych měla riskovat zdraví a tahat ještě cizí kočárek? Co kdyby se něco stalo? Kdo by nesl odpovědnost? A hlavně - proč já? Jen proto, že jsem tam náhodou stála? Je to stejné jako s těmi vyhrazenými místy v MHD. Matky s kočárky si myslí, že mají přednost před všemi ostatními. Že jim musíme ustupovat, pomáhat, podporovat je.
Ale nikdo se neptá, jestli na to máme sílu, čas nebo chuť. Nejhorší jsou ty jejich pohledy plné odsouzení, když odmítnete. Jako byste byli ten nejhorší člověk na světě. Přitom je to jednoduché - vaše dítě, váš kočárek, vaše zodpovědnost. Když si někdo pořídí dítě, měl by počítat s tím, že se o něj bude muset postarat sám.
A co teprve ty řeči o lidské solidaritě! Solidarita neznamená, že se musím fyzicky namáhat kvůli cizím dětem. Že musím riskovat své zdraví nebo bezpečnost jen proto, že si někdo nepromyslel, jak zvládne schody v metru s kočárkem. Je načase, aby si některé matky uvědomily, že svět se netočí jen kolem nich a jejich dětí. Že ostatní lidé mají také své problémy, své těžkosti, své limity. A že nemají povinnost jim pomáhat jen proto, že mají kočárek.
Příště, až mě někdo požádá o pomoc s kočárkem, odpovím stejně. Ne proto, že bych byla zlá nebo bezcitná. Ale proto, že mám právo říct ne. Že mám právo myslet především na své bezpečí a své potřeby. A že cizí kočárek prostě není můj problém. Ale pokud bych viděla opravdu někoho, kdo pomoc potřebuje, ráda mu jí dám a poskytnu, co bude třeba.
