Článek
Měla jsem letět v neděli do Itálie. Místo toho už třicet hodin sedím na Letišti Václava Havla a stále nevím, kdy a jestli vůbec poletím. Sněhová kalamita a ledovka ochromila leteckou dopravu a z vysněné dovolené se stala noční můra. V neděli ráno to vypadalo nadějně. Přijela jsem na letiště s dvouhodinovým předstihem, odbavila se, prošla bezpečnostní kontrolou. Pak začaly přicházet první zprávy o zpožděních. Nejdřív hodina, pak dvě. „Z technických důvodů a kvůli počasí,“ hlásily informační tabule.
Kolem poledne začalo hustě sněžit. Na ranveji pracovaly sněžné pluhy, ale situace se zhoršovala každou minutou. Let za letem se začal opožďovat. Naše původní doba odletu 14:30 se postupně posouvala. 16:00, 18:00, 20:00… „Let xxx do Říma je zpožděn na neurčito,“ oznámil monotónní hlas z reproduktoru. V tu chvíli začala panika. Lidé se hrnuli k přepážkám, každý chtěl informace. Personál byl bezradný - počasí neovlivní.
První noc na letišti byla nekonečná. Spát se nedá - lavičky jsou tvrdé, všude je hluk, každou chvíli někdo projde kolem. Aerolinky nám daly poukázky na jídlo, ale co je platné občerstvení, když nevíte, kdy se dostanete do cíle? Ráno přišla další rána. Let definitivně zrušen, náhradní spoj bude vypraven, jak nejdříve to půjde. Někteří cestující to vzdali a odjeli domů. Já nemůžu - bydlím 200 kilometrů od Prahy a stále doufám, že každou chvíli oznámí náhradní let.
Nejhorší je ta bezmoc. Nemůžete nic dělat, jen čekat. Hotely v Římě máme zaplacené, program naplánovaný. Každá hodina čekání znamená méně času na dovolené. Pokud se tam vůbec dostaneme. Na sociálních sítích vidím, že nejsme sami. Stovky lidí uvízly na letištích po celé Evropě. Sněhová kalamita ochromila leteckou dopravu od Londýna po Mnichov. Malou útěchou je, že v tom nejsme sami.
Jídlo na letišti je předražené. Káva za 95 korun, sendvič za 189. Za těch třicet hodin jsem utratila víc než za letenku. Aspoň že Wi-Fi funguje, můžu pracovat a být v kontaktu s rodinou. Někteří spolucestující už rezignovali. „Aspoň víte, na čem jste,“ poznamenává hořce.
Personál dělá, co může, ale jsou stejně bezmocní jako my. Počasí neporučíš. Když se zeptáte na předpokládanou dobu odletu, jen pokrčí rameny. „Sledujte informační tabule,“ je jejich standardní odpověď. Před hodinou konečně přišla zpráva - náhradní let by měl být vypraven zítra ráno. Tedy pokud se počasí umoudří. Nikdo tomu moc nevěří, ale aspoň máme nějakou naději. Dnes je tady šílená mlha a opět není vidět na krok.
Poučení? Vždycky mějte plán B. Sjednejte si pořádné cestovní pojištění. A hlavně - v zimě radši jezděte vlakem. Protože třicet hodin na letišti je zkušenost, kterou nikomu nepřeju. A tak tu sedím, obklopená unavenými spolucestujícími, a čekám. Dovolená se krátí, peněženka lehčí, ale nemáme na výběr. Sníh venku dál padá a my můžeme jen doufat, že zítra bude líp. A proto jsem se rozhodla napsat tento článek, možná mi to uteče a možná mě někdo podpoří.
