Článek
Znám ji už pět let. Nastěhovala se do našeho paneláku těhotná, s přítelem, který vypadal, jako by právě vyšel z vězení. Tetování na krku, vyholená hlava, cigareta věčně v puse. Klasika. Nevšímala jsem si jich. V paneláku žije spousta různých lidí a já nejsem ten typ, co by soudil.
Pak se jim narodil kluk. Matyáš. Roztomilé dítě s kudrnatými vlásky a věčně upatlanými tvářemi od čokolády. Přítel zmizel někdy, když byly Matyášovi dva. Prostě se jednoho dne sbalil a už se nevrátil. Jana zůstala sama s dítětem, bez práce, bez vzdělání. Jen s vyučením jako čistička. Ano, čistička. Ani jsem nevěděla, že takový obor existuje, dokud mi to neřekla.
„Ale já tam nechci zpátky,“ řekla mi jednou, když jsme se potkaly před domem. „Je to hrozná práce. Celý den dřeš jako kůň, smrdíš chemikáliemi a plat je na prd.“
Nemohla jsem jí to vyčítat. Kdo by chtěl celý život drhnout podlahy a záchody? Ale co jiného může dělat holka s výučním listem čističky, svobodná matka s dítětem, bez praxe, bez zkušeností?
„Chtěla bych do banky,“ prohlásila jednoho dne. „Jako operátorka nebo tak něco. Sedět v teple, mít čistý ruce, slušný peníze.“
Neřekla jsem nic. Co taky říct? Že banky obvykle nepřijímají vyučené čističky bez maturity? Že na takové pozice čekají fronty vysokoškoláků s ekonomickým vzděláním? Že její představa o „slušných penězích“ je pravděpodobně hodně vzdálená realitě nástupního platu v call centru?
Ale Jana byla odhodlaná. Poslala životopisy. Desítky životopisů. Do bank, do pojišťoven, do korporátů. Všude, kde si představovala, že by mohla sedět v teple a mít čistý ruce. Odpovědi nepřicházely. Nebo přicházely ve formě zdvořilých odmítnutí. Bohužel, hledáme kandidáty s odpovídajícím vzděláním a praxí. „Děkujeme za zájem, ale v současné době nemáme vhodnou pozici.“ „Budeme Vás kontaktovat, pokud se objeví něco vhodného.“
Jana nechápala. „Vždyť jsem jim napsala, že jsem pracovitá a spolehlivá. Že se rychle učím. Co ještě chtějí?“
Vzdělání. Praxi. Kvalifikaci. Něco, co by je přesvědčilo, že je lepší než těch dalších sto lidí, kteří se hlásí na stejnou pozici. Ale to jsem jí neřekla. Místo toho jsem jen pokrčila rameny a řekla něco ve smyslu, že je těžká doba a práce se hledá těžko.
Pak přišlo druhé dítě. Holčička. Eliška. Otec? Jiný než u Matyáše. Tentokrát nějaký David, se kterým se Jana seznámila na diskotéce. Vydržel o něco déle než ten první - dokonce byl i u porodu. Ale když byly Elišce čtyři měsíce, historie se opakovala. Sbalil se a zmizel.
A tak je teď Jana sama se dvěma dětmi. Na mateřské, která brzy skončí. A opět hledá práci. Opět sní o bance, o kanceláři, o „slušných penězích“.
„Všude chtějí praxi,“ stěžuje si mi, když se potkáme ve výtahu. „Jak mám mít praxi, když jsem byla na mateřské? To jako nemám mít děti, abych mohla pracovat?“
Neříkám nic. Co bych taky řekla? Že možná měla nejdřív vystudovat, získat praxi, zajistit si práci… a pak teprve mít děti? Že možná měla být opatrnější při výběru partnerů? Že možná měla mít nějaký plán, než se vrhla do mateřství?
To všechno by znělo krutě. Moralisticky. A kdo jsem já, abych soudila? Mám štěstí - vysokou školu, dobrou práci, manžela, který nezmizí při prvním náznaku odpovědnosti. Ale to není Janina vina, že takové štěstí neměla. Že vyrostla v prostředí, kde vzdělání nebylo prioritou. Kde se holky vdávaly mladé a rodily děti, aniž by přemýšlely o budoucnosti.
Ale zároveň… zároveň nechápu tu naivitu. Tu představu, že na ni někde čekají s otevřenou náručí. Že jí dají šanci jen proto, že je „pracovitá a spolehlivá“. Že přehlédnou chybějící vzdělání, chybějící praxi, chybějící kvalifikaci jen proto, že má dvě děti a potřebuje práci.
Svět takhle nefunguje. Nikdy nefungoval. A Jana to odmítá pochopit.
„Měla bych jít zpátky do školy,“ řekla mi jednou, když jsme se potkaly u popelnic. „Dodělat si maturitu. Možná i vejšku.“
Přikývla jsem. To znělo rozumně. To byl plán.
„Ale kde na to vezmu čas? S dětma? A kdo by je pohlídal? A z čeho bych žila, když bych nemohla chodit do práce?“
A tak se točíme v kruhu. Jana chce lepší práci, ale nemá na ni kvalifikaci. Chce si zvýšit kvalifikaci, ale nemá na to čas ani peníze. Chce lepší život pro sebe a své děti, ale neví, jak ho dosáhnout.
Je to smutné. Frustrující. A bohužel, až příliš běžné.
Kolik je takových Jan? Žen, které se ocitly v pasti - bez vzdělání, bez podpory, s dětmi, o které se musí postarat? Žen, které sní o lepším životě, ale nemají prostředky, jak ho dosáhnout? Žen, které nechápu, že na ně nikdo nečeká, že si musí svou šanci vybojovat, zasloužit, vytvořit?
Minulý týden mi Jana zazvonila u dveří. Byla uplakaná. Právě se vrátila z dalšího neúspěšného pohovoru. Tentokrát v supermarketu. Ani tam ji nevzali.
„Řekli, že nemám praxi s pokladnou,“ vzlykala. „Že hledají někoho zkušenějšího. Ale jak mám získat zkušenosti, když mi nikde nedají šanci?“
Pozvala jsem ji dál. Uvařila jsem jí čaj. Poslouchala jsem. A pak jsem jí řekla pravdu. Že život není fér. Že nikdo na ni nečeká. Že si svou šanci musí vytvořit sama. Že možná bude muset začít od nuly - třeba právě jako čistička, i když se jí ta práce hnusí. Že možná bude muset studovat po večerech, když děti usnou. Že to bude těžké, vyčerpávající, frustrující. Ale že je to jediná cesta.
Myslela jsem, že se urazí. Že odejde a už se mnou nebude mluvit. Ale ona jen přikývla. Tiše. Rezignovaně. Jako by to někde hluboko uvnitř věděla celou dobu.
„Pomůžeš mi napsat nový životopis?“ zeptala se po chvíli. „Takový… realističtější?“
A tak jsme ho napsaly. Životopis, ve kterém nestálo, že chce pracovat v bance, ale že hledá jakoukoliv práci, kde by mohla uplatnit svou pracovitost a spolehlivost. Životopis, který zdůrazňoval její ochotu učit se novým věcem, její flexibilitu, její odhodlání.
Nevím, jestli to pomůže. Nevím, jestli Jana najde práci, která jí umožní uživit sebe a své děti. Nevím, jestli se jí podaří vystoupit z toho začarovaného kruhu, ve kterém se ocitla.
Ale vím, že udělala první krok. Krok k pochopení, že na ni nikdo nečeká. Že si svou šanci musí vytvořit sama. Že život není pohádka, kde se všechno vyřeší mávnutím kouzelného proutku.
A možná, jen možná, je to začátek něčeho lepšího. Pro ni i pro její děti.
Protože pravda je, že Jana není hloupá. Není líná. Není špatná matka. Jen se narodila do světa, který jí nedal ty správné nástroje. Který ji nenaučil, jak v něm přežít a prosperovat. Který ji nechal věřit, že stačí chtít, a všechno ostatní se nějak zařídí samo.
A teď se učí. Tvrdě, bolestně, ale učí se. A já jí držím palce. Protože každý si zaslouží druhou šanci. I Jana. Zvlášť Jana.
Takže až ji příště potkám s kočárkem nebo s taškami z Lidlu, zeptám se jí, jak pokračuje hledání práce. A ať už bude odpověď jakákoliv, budu tam pro ni. Ne abych soudila. Ne abych poučovala. Ale abych poslouchala. Abych podporovala. Abych připomínala, že i když na ni nikdo nečeká, neznamená to, že nemůže uspět. Jen to znamená, že bude muset bojovat o trochu víc než ostatní.
A kdo ví? Možná jednoho dne bude Jana sedět v té bance. Možná ne jako operátorka, ale třeba jako uklízečka, která po večerech studuje a pomalu, krok za krokem, stoupá vzhůru. Protože tak to v životě chodí. Ne velkými skoky, ale drobnými krůčky. Ne zázraky, ale vytrvalostí.
A já budu první, kdo jí pogratuluje, až se jí to podaří.
