Článek
„Když vidím prázdná místa pro invalidy před supermarketem a sama musím parkovat o tři ulice dál, samozřejmě mě to štve. Ale stačí se zamyslet nad tím, jak by se cítil člověk o berlích, kdyby musel ujít stejnou vzdálenost,“ říká Jana, která pracuje jako asistentka pro osoby s tělesným postižením. Diskuze o tom, zda by lidé s handicapem měli vůbec řídit, se objevuje čím dál častěji. „Je to naprostý nesmysl tvrdit, že člověk s postižením nemá řídit. Mnozí držitelé průkazu ZTP jsou schopnější řidiči než ti bez handicapu. Musí totiž daleko více předvídat a být opatrnější,“ vysvětluje Petr, který sám již 15 let jezdí s upraveným vozidlem.
Realita českých měst však ukazuje i odvrácenou stranu problému. Stále častěji se setkáváme se zneužíváním parkovacích průkazů. Viděla jsem na vlastní oči, jak si mladí a zdraví lidé půjčují průkazy od prarodičů, jen aby mohli zaparkovat blíž k obchodu. A to je skutečně za hranou. Když jsem se zeptala, zda jim to přijde normální, tak se mi akorát vysmáli a řekli mi, že na tom není nic špatného. „ZTP mají několik vyhrazených míst a normální člověk nezaparkuje. Pokud má handicap, nemá řídit,“ řekla kamarádka, která si myslí, že ona má právo parkovat kde chce.
Zajímavé je, že podle statistik připadá v České republice přibližně jedno vyhrazené parkovací místo na dvacet běžných parkovacích míst. To je číslo, které by teoreticky mělo stačit. Problém nastává v centrech měst a u zdravotnických zařízení, kde je koncentrace držitelů průkazů ZTP logicky vyšší. Lidé si neuvědomují, že vyhrazená místa nejsou výsada, ale nutnost. Když máte problémy s pohybem, každý metr navíc je problém. Navíc potřebujete více prostoru pro vystupování s vozíkem nebo berlemi.
Současný systém má však i své nedostatky. Chybí například efektivní kontrola oprávněnosti držení průkazů ZTP. „Někdy vidím, jak z auta na místě pro invalidy vyskočí člověk, který vypadá naprosto zdravě. Může mít samozřejmě nějaké skryté postižení, ale pochybnosti to vzbuzuje,“ řekla mi moje maminka, která tuto situaci také zaznamenala. Další problém představuje nedostatečná kontrola a vymáhání pokut za neoprávněné parkování na vyhrazených místech. Pokuta až 10 000 korun je sice vysoká, ale pravděpodobnost jejího udělení je relativně nízká. Někteří řidiči si zvykli, že jim to projde. Zaparkují na pár minut na místě pro invalidy a nic se neděje. Jenže přesně v tu chvíli může přijet někdo, kdo to místo skutečně potřebuje.
Právě soběstačnost je tím, co si zaslouží největší respekt. Tito lidé se navzdory svému handicapu nevzdávají a snaží se žít plnohodnotný život. Řízení automobilu jim dává svobodu a nezávislost, kterou si mnozí z nás ani neuvědomujeme. „Když jsem začal po úrazu znovu řídit, byl to pro mě návrat do normálního života. Auto není luxus, je to můj způsob, jak zůstat nezávislý,“ prozradil mi pan Jiří, který se pohybuje na vozíku již deset let.
Místo kritiky bychom tedy měli obdivovat odvahu a vytrvalost těch, kteří navzdory svému handicapu zůstávají aktivní a soběstační. Vyhrazená parkovací místa nejsou privilegium - jsou základním nástrojem pro důstojný a nezávislý život lidí, kteří denně překonávají překážky, jež si zdravý člověk často ani nedokáže představit.
