Článek
Miluju ho. To je věta, kterou bych si klidně mohla nechat vytetovat na čelo, kdybych měla pocit, že by to něco vyřešilo. Nemusela bych ji pak opakovat kamarádkám, mámě, terapeutce a hlavně sama sobě pokaždé, když se mi v hlavě objeví On. Ten druhý. Ten zakázaný. Ten, kvůli kterému se cítím jako hrdinka bulvárního románu pro ženy středního věku, co tajně čte erotické povídky schované mezi kuchařkami.
Můj partner je ideální muž. Typ „maminka by ho chtěla za zetě a babička by ho vystavila ve vitríně“. Nosí mi nákupy, pamatuje si výročí, umí opravit kapající kohoutek a nikdy mi nesnědl poslední jogurt z lednice. Což je mimochodem silnější důkaz lásky než jakékoliv vyznání.
Jenže pak je tu ten drobný problém. Chemie. Ta potvora neviditelná, co se nedá vyjednat, domluvit ani umlčet rozumnými argumenty. Můžete si říkat: mám skvělý vztah, stabilitu, bezpečí, plán na hypotéku. A pak se na vás někdo podívá trochu jinak a mozek vám vypne veškerý morální software.
Ten jiný muž je kolega. Ano, klasika. Kdybych to četla v časopise, zakroutím hlavou a řeknu: „No jasně, to je zase jedna z těch, co se nudí v práci.“ Jenže ono to není tak jednoduché. On není žádný model z reklamy na spodní prádlo. Spíš takový charismatický typ, co mluví pomalu, dívá se přímo do očí a má ten nebezpečný talent, že vám připadá, že vás opravdu poslouchá.
A já se přistihla, že se na porady těším víc než na dovolenou. Že si dávám víc záležet na tom, co mám na sobě. Že se směju jeho vtipům víc, než by bylo společensky únosné. A hlavně že doma ležím vedle muže, kterého miluju, a v hlavě mi běží úplně jiný film.
Nejde o sex samotný. Jde o touhu. O to zvláštní napětí, co vám projede tělem, když se náhodou dotknete rukama při podávání šálku. O ty drobné pohledy, co trvají o vteřinu déle, než by měly. O fantazie, které se spouští samy, aniž byste je zvala.
A já se bojím. Ne toho, že bych přestala milovat svého partnera. Bojím se sebe. Bojím se, že jednou budu unavená, slabá, po dvou sklenkách vína a řeknu si: vždyť je to jen chvilka, nikdo se to nedozví, zasloužím si trochu vzrušení.
Psycholog by mi určitě řekl, že je to normální. Že dlouhodobé vztahy ztrácí jiskru a mozek hledá nové podněty. Babička by mi řekla: „Holka, to přejde, dej si čaj a nemysli blbosti.“ Bulvár by z toho udělal titulku: Tajně toužila po jiném, pak přišel šok.
Já jsem někde mezi. Rozumná žena s nerozumnými myšlenkami. Věrná partnerka s hlavou plnou zakázaných scén. A nejhorší je, že vlastně nejsem nešťastná. Právě naopak. Mám hezký život. Jen jsem zjistila, že i v hezkém životě se může objevit pokušení, které vám rozklepe kolena.
Ironie je, že kdybych byla svobodná, ten druhý by mě možná vůbec nezajímal. Touha totiž zjevně miluje zakázané. Je to jako dort v lednici, na kterém je cedulka „pro návštěvu“. Najednou chutná desetkrát víc než ten, co si můžete dát kdykoliv.
Tak zatím bojuju. Sama se sebou. Snažím se držet hranice, nebýt sama v místnosti, nepodléhat flirtu. A občas si říkám, že možná největší dospělost není v tom nikdy nic necítit, ale v tom vědět, co cítím, a přesto se rozhodnout nic neudělat.
A když se mě někdo zeptá, jestli jsem šťastná, odpovím: ano, jsem. Jen mám trochu složitější vnitřní svět. Takový ten babičkovský chaos, kde se míchá láska, touha, svědomí a strach. A někde mezi tím já, co si vaří čaj, usmívá se na partnera a doufá, že se jednou nebudu muset dozvědět, jak chutná zakázané ovoce doopravdy.
