Článek
Tento článek je věnovaný spíše rodičům, jejichž první dítě má poruchu autistického spektra, a přemýšlí, zda mít ještě jedno dítě.
Co když bude taky autista?
Asi nejčastější otázka a obava, která vás trápí. Někde se dočtete, že autismus je podmíněn geneticky. No, možná. To je spíš uklidnění pro ty, kteří v rodině podobnou diagnózu nemají, a kteří se pak ohání tím, že si za autismus našeho dítěte můžeme sami. Ale ruku na srdce, kolik z nás jsme „normální, zdraví“ jedinci, přesto je naše dítě postižené? Prostě se v prenatálním vývoji něco někde špatně spojilo a výsledek toho všeho na sebe nenechá dlouho čekat. Existují i nějaké genetické testy, kde vám potvrdí/vyvrátí obavy z toho, že jste autismus předali svému dítěti právě vy. Ale opět ruku na srdce, kolik rodičů si takový test nechalo udělat, dopadl jim dobře a opět, přesto mají autistické dítě? Genetika je spíše předpoklad, protože se stále neví, co autismus způsobuje, kde ten problém nastane, vědci a lékaři musí něco udat. A je to podobné jako se zdravím. Pokud máte např. bolesti břicha, ale lékař nemůže najít příčinu, všechny testy vám vyjdou dobře, tak vám jen řekne: „Je to od stresu, psychiky.“ Tak asi podobně to platí i zde. Ano, genetika tam asi nějaký vliv hraje, ale právě proto, že je mnoho rodičů, kteří jsou zdraví, ani nemají v rodině žádné problémy, proto je nutné brát to při nejmenším s rezervou.
Fakt, že druhé dítě bude autista, je asi 50/50 (buď a nebo). I já jsem četla o tom, že pokud je jedno dítě autista, zvláště chlapec, je pravděpodobnější, že druhé dítě, navíc bude-li to také chlapec, bude také autista (tehdy v článku, na který jsem narazila, byla uvedena pravděpodobnost 13 %). No, my jsme třeba tuto statistiku vyvrátili a patříme mezi těch 50 procent, u kterých se to nepotvrdilo :)
Hodně rodičů se začne obávat, když se mladší dítě začne chovat jako to starší, začne mít „autistické chování“. Ale na to vám řeknu jen to, že pokud se na něj kouknete globálně, vše ostatní je v pořádku, pak to, že se chová jako jeho starší sourozenec, je vlastně dobře. Napodobuje. A poznáte to velice snadno. Dám vám konkrétní příklad. Náš starší syn hrozně rád a po celý den poskakuje, skáče. Je to pro něj forma stimmingu (způsob zklidnění a uvolnění přebytečné energie nebo stresu). U staršího syna je vidět, že to dělá z nějakého důvodu, má to pro něj nějaký význam. Naproti tomu mladší synek to dělá, protože to dělá bráška. Je na něm právě vidět to, že pro něj to nemá ten význam, jen opakuje to, co dělá jeho sourozenec. Myslí si, že je to normální. A už na tom, jak se dítě chová u toho napodobování, můžete vidět, zda to má pro něj stejný význam jako pro sourozence s PAS.
Nechci, aby druhé dítě mělo nenormální dětství
To je naprosto pochopitelné. Přiznám se, že tohle občas přepadne i mě, a to už je mladšímu synkovi něco přes 2 roky. Ale stačí, když si uvědomím pár věcí. Je spokojený? Ano. Je veselý, zvědavý, šťastný? Ano. Projevuje nějaké negativní pocity? Ne. Je vidět, že je s námi rád? Ano. Jistě, někdo může namítnout, že teď možná, ale až mu bude deset, bude ho to štvát. Nevím, proč by mělo. Naším úkolem je dát mu dostatek lásky, porozumění, času a péče. Myslím, že se nám to daří dobře. Ani jeden na toho druhého nežárlí, protože se nám daří čas a péči rozložit mezi oba kluky rovnoměrně. Navíc se naučí do života velmi důležitou věc: být tolerantní k lidem, kteří jsou jiní, kteří mají nějaký hendikep, nějaké postižení. Nenormální dětství bude mít, pokud se mu nebudete věnovat. Ano, asi nezažije běžné sourozenecké hry a šarvátky, možná přijde až ve školce na to, že jeho dětství neprobíhalo úplně podle běžných pravidel, ale má to proto znamenat, že bude mít dětství ochuzené? Je samozřejmě na zvážení rodičů a zvážení stavu konkrétního dítěte, zda zvládnou péči i o druhého sourozence.
Mladší dítě po nás převezme péči
O tomhle se více rozepíšu v dalším článku. Ale v podstatě není dobré „pořizovat“ si druhé dítě jen proto, abyste měli nástupce a někoho, kdo bude po zbytek života pečovat o svého sourozence. Minimálně byste mu to neměli každou chvíli připomínat. Ten boj není jeho, on má právo na normální život, a pokud se on sám rozhodne, že péči převezme, pak jedině dobře. Ale k tomu by měl mít právě ty dobré základy v dětství a v dobré výchově.
Je to velmi složité rozhodnutí, mně samotné to trvalo více než rok, než jsem řekla definitivně, že ano. Každý malý autista je jiný a každý má jiné rodinné zázemí. Je pravda, že hodně věcí děláme odděleně podle zájmů obou kluků, mladšího synka bereme na různé akce, staršího zase spíše do lesa, ale také děláme společné výlety na místa, kde víme, že to mají rádi oba dva. Třeba hřiště. A tam vydržíme i několik hodin :)
Hodně štěstí!
