Británie od Brexitu k nové éře

Jednu z nejvýznamnějších zemí novodobé historie světa dnes vede labouristický premiér Keir Starmer, který po loňském vítězství v červencových volbách po 14 letech vystřídal konzervativce v Downing street. Před Starmerem jsou i díky brexitu mnohé překážky, počínající ekonomickou stagnací a klesající životní úrovní ostrova a konče nárůstem protestních hlasů pro populistickou a krajně pravicovou Reform UK, vláda Labour tak stojí před rozhodujícím obdobím, které pravděpodobně definitivně ukáže jestli se Británie dokáže z Brexitu rehabilitovat a nakopnout zemi ke zdárné budoucnosti.

Británie měla vždy komplikovaný vztah k evropské integraci. Již v 16. století se jako první od katolické Evropy odtrhl Jindřich VIII., když odmítl autoritu papeže a založil  „svoji“ anglikánskou církev. Tento krok nejenže změnil britské náboženství, ale také podpořil pocit národní suverenity a nedůvěru k vnějším autoritám. Myšlenka, že Británie je osamělý ostrov, který si musí vládnout sama, se stala klíčovým prvkem britské identity. Tento narativ se přenášel staletími a později byl významně využíván i při kampani za brexit.

Ve 20. století tento euroskepticismus posílila Margaret Thatcherová. Ačkoli tzv. Iron lady a jedna z nejvýznamnějších žen v politické historii podporovala jednotný volný trh, zásadně odmítala hlubší politickou integraci v rámci EU. Zároveň se také během jejího vládnutí podařilo Británii mezi ni a EU vložit tzv. Rebate, což bylo ve zkratce snížení financí odcházejících z Británie do evropské kasičky v Bruselu.  Její slavný výrok „No, no, no!“ k evropské federalizaci jasně ukázal, že Británie nikdy nebude součástí evropského superstátu. Její nástupce v čele Toryů John Major sice udržel Británii v EU, ale čelil silnému odporu euroskeptického křídla Konzervativní strany, což vyvrcholilo vnitrostranickými boji a oslabením jeho pozice. Bylo to právě během Majorovy vlády, kdy Británie získala výjimku z Maastrichtské smlouvy, což jí umožnilo nepřijmout euro.

Následující premiér, tentokrát za Labour Tony Blair naopak prosazoval aktivní účast Británie v Evropě. Vytvořil koncept New Labour – moderní, středové strany, která kombinovala tržní ekonomiku s ideologií sociálního liberalismu. Pod jeho vedením Británie zažila období hospodářského růstu, pokroku v oblasti lidských práv a silné pozice na světové scéně, kterou si vydobyla například skvělým vztahem Blaira k prezidentu USA v 90. letech Clintonovi a později ještě více unikátním lidským vztahem s prezidentem Bushem mladším.

Blair se v úřadu snažil o přijetí eura a posílení vztahů s Bruselem, ale britská společnost zůstávala ke krokům otce New Labour skeptická.

Blairova politika byla pragmatická a zaměřená na progres a modernizaci nejen státu, ale i své strany a do jisté míry cele britské společnosti. V historii české demokratické levice se touto cestou pokusili v čele ČSSD jít nejdříve Vladimír Špidla, který se rozhodl svoji vládu směřovat k liberálnímu středu spoluprací s tehdejší Unií Svobody a následně i premiér Bohuslav Sobotka, který se v čele Sociální demokracie a později i středové vlády s Lidovci a hnutím ANO snažil právě o moderní a pro-evropskou politiku levého středu. Snaha obou těchto premiérů narazila na rozpolcenost ČSSD a v případě druhého jmenovaného také na populistické chování Andreje Babiše a později i s ním spojené protiústavní jednání prezidenta Miloše Zemana. Tato vize inspirovaná britskou New Labour si tak v české politice nenašla přes všechny překážky cestu a dnešní SocDem i díky neschopnosti se ideologicky vymanit ze spárů populismu a více se stranicky sjednotit zaslouženě balancuje na hranici 2 až 3 procent v průzkumech, které jí půl roku před parlamentními volbami staví do alespoň samostatně neřešitelné situace.

Premiér Británie v letech 2010-2016 David Cameron byl zkušeným lídrem, ale zároveň pragmatikem, který často upřednostňoval krátkodobé politické zisky před dlouhodobými strategickými rozhodnutími. Referendum o brexitu bylo příkladem tohoto přístupu.

Cameron nechtěl referendum, ale tlak euroskeptického křídla ve vlastní straně a vzestup strany UKIP (strana za nezávislost UK) ho k tomu přinutil. V roce 2015 získala Konzervativní strana většinu v parlamentu i díky slibu, že dá Britům možnost rozhodnout o budoucnosti Britsko-Evropských vztahů. Přesto věřil, že Británie v EU zůstane. Podcenil však hloubku euroskepticismu mezi voliči i sílu dezinformační kampaně, která jejich myšlení otočila zásádně odlišným směrem než se zprvu zdálo.

Boris Johnson, dříve úspěšný starosta Londýna, byl bulvární, ale nesmírně inteligentní novinář a později politik, který dokázal přesvědčivě komunikovat s veřejností. Jeho přispění k brexitové kampani bylo klíčové – ačkoliv sám možná plně nevěřil tomu, co říká, pochopil, že protievropská rétorika mu může pomoci v politické kariéře za vrcholem, po kterém jako každý správný narcis vždy toužil. Tomuto populistickému showmanovi britské politiky však nelze upřít, že jako starosta Londýna sklízel úspěchy, například při organizaci Olympijských her 2012.  Johnson se tak stal po skončení jeho mandátu uznávaným starostou a významným politikem po celé Británii.

Nigel Farage, krajně pravicový populista s vazbami na Rusko, hrál roli radikála. Jeho kampaně měly často xenofobní podtext a zaměřovaly se na strach z migrace. V roce 2018 unikly dokumenty naznačující, že Farage měl neprůhledné finanční vazby na ruské oligarchy a jeho strana UKIP byla podporována dezinformačními kampaněmi napojenými na Kreml. Farage se také opakovaně setkával s osobami blízkými Vladimiru Putinovi, včetně Alexandera Lebedeva.

Labouristé pod vedením socialisty Jeremyho Corbyna nebyli schopni nabídnout jasnou alternativu. Corbyn byl inteligentní, ale nerozhodný politik, který nikdy nevyslal jednoznačný signál, zda podporuje setrvání nebo odchod. Konzervativci byli v otázce brexitu hluboce rozdělení, avšak většina této středopravicové strany vedená Johnsonem stála za myšlenkou odchodu z Unie.

Brexitová kampaň byla především ze strany tzv. Leavers agresivní a plná dezinformací a nenávisti, která mířila od politických protivníků například až po imigranty z východní Evropy, včetně ekonomických migrantů z Česka nebo Polska. Nejen ti byli v té době rasově uráženi a ikdyž Británii bezesporu ekonomicky pomohli, nastavení některých zfanatizovaných Britů jen ukazovalo na to, co dokáže dezinformační kampaň s lidmi udělat.

Vzestup sociálních sítí umožnil ještě snazší šíření lží, například tvrzení, že Británie posílá EU 350 milionů liber týdně. Kampaň dosáhla takové míry nenávisti, že vyústila v tragédii – vraždu labouristické poslankyně Jo Coxové pravicovými extremisty během kapmaně.

Právě kampaň před Brexitem nastínila to jak moc dnes ovlivňují sociální sítě rozhodování nejen mladých a ruku v ruce s tím i to jak riziková a neovladatelná taková kampaň může být, to jsme koneckonců mohli vidět například při podzimních volbách v Rumunsku kde proruský kandidát Georgescu dokázal díky sociální síti TikTok vybudovat obrovskou podporu, kterou kvůli jeho napojení na Rusko a silně ne-etické kampani smetl po vyhraných volbách Georgescem rumunský ústavní soud ze stolu.

Volební noc referenda o brexitu se stala jedním z nejvíce napínavých a osudových okamžiků v moderní britské historii. První průběžné výsledky naznačovaly, že výsledek bude těsný, a to jak ve velkých městech, tak na venkově. Nicméně, jak se počítaly hlasy, jasně vyšlo najevo, že Británie se rozhodla pro odchod. Velká města, jako Londýn, Manchester a Glasgow, v naprosté většině hlasovaly pro setrvání v EU, zatímco severní Anglie, Wales a venkovské oblasti rozhodly o opaku. Tento rozpor mezi městským a venkovským hlasováním byl signálem hlubšího společenského rozdělení. Během ranních hodin se tak Britové probouzeli do Brexitového rána, potom co se 51,9% z nich rozhodlo pro odchod z evropské aliance.

Finanční trhy reagovaly okamžitě – libra oslabila o více než 10 % vůči dolaru a euru, což vyvolalo paniku na globálních trzích. Politická scéna se otřásla v základech. David Cameron, který byl silným, avšak tichým zastáncem setrvání v EU, oznámil rezignaci, což otevřelo prostor pro novou konzervativní vládu vedenou Teresou Mayovou. Její zvolení však jen prohloubilo politický chaos, jelikož se ocitla pod tlakem nejen euroskeptického křídla své strany, ale i veřejnosti, která začala požadovat rychlou realizaci brexitu.

Tento výsledek však nebyl pouze britským problémem. Celá Evropa zůstala šokována – rozhodnutí o odchodu Británie z EU mělo vážné geopolitické důsledky. Británie ztratila nejenom ekonomické výhody členství v EU, ale i silný hlas ve formování evropské politiky. Současně se brexit stal i příkladem populistického vzestupu, kdy negativní emoce, dezinformace a rozdělená společnost vedly k historickému rozhodnutí, které mělo neblahé důsledky pro stabilitu nejen Británie, ale celé Evropy.

Následující Období vlády čtyř Konzervativních ministerských předsedů v čele Spojeného království se neslo ve znamení chaotické snahy  o dokončení Brexitu a následné rehablitace – procesu, který sliboval národní suverenitu, ale místo toho odhalil hluboké trhliny v Konzervativní straně a narazil na nekompromisní postoj Evropské unie. Každý z těchto premiérů čelil mnoha výzvám, od vnitřních rozporů po ekonomické turbulence, přičemž EU svou neústupností házela klacky pod nohy nejednomu z nich. Tyto potíže vyústily v drtivou porážku konzervativců ve volbách v roce 2024, kdy Labouristická strana pod vedením Keira Starmera získala přesvědčivou většinu po 14 letech vlády Toryů.

Theresa Mayová nastoupila do premiérské pozice v červenci 2016 s úkolem převést výsledek referenda o Brexitu do reality. Přes svou původní podporu setrvání v EU se snažila sjednotit rozdělenou stranu a parlament kolem své dohody. Její „Chequerský plán“ však narazil na odpor jak tvrdých brexitářů, tak odpůrců odchodu. EU komplikovala situaci požadavkem na irskou pojistku, která měla zabránit tvrdé hranici v Irsku, což Mayovou uvěznilo mezi neústupností Bruselu a nesouhlasem doma. Parlament její dohodu třikrát odmítl, a tak v červenci 2019 rezignovala, zanechávajíc Brexit a UK ve slepé uličce.

Boris Johnson převzal úřad v červenci 2019 s razantním, pro něj typickým heslem „Dokončíme Brexit“. Po vítězství ve volbách v prosinci 2019, kdy konzervativci získali 80mandátovou většinu díky brexitovým voličům z labouristických oblastí, dotáhl formální odchod z EU k 31. lednu 2020. Vyjednávání o budoucích vztazích ale zůstávalo trnem v patě. EU trvala na přísném dodržování pravidel v otázce Severního Irska, což vedlo k napětí kolem severoirského protokolu. Johnson sice prosadil více agend než jeho předchůdkyně, ale jeho premiérství podkopaly skandály, zejména „Partygate“ (vládní skandál během pandemie), a rostoucí ekonomické problémy po Brexitu, jako nedostatek pracovníků a inflace. V červenci 2022 musel odstoupit.

Liz Trussová se stala premiérkou v září 2022 s vizí využít „brexitové svobody“ k radikální ekonomické reformě. Její plán na masivní daňové škrty však vyvolal chaos na trzích a pád libry, což ji po pouhých 49 dnech v úřadu donutilo odejít, nejdříve ze všech premiérů v historii Británie. Brexit sám o sobě nebyl jejím hlavním problémem, ale EU svou neflexibilitou v obchodních jednáních ztěžovala Británii hledání nových ekonomických cest. Trussová tak zaplatila za špatné načasování a neschopnost strany stabilizovat situaci, zároveň však i na své slabé lídrovství a nedostatek kapacity k dotažení svých reforem.

Rishi Sunak nastoupil v říjnu 2022 s cílem uklidnit rozbouřené vody. Zavedl určitou stabilitu po Trussové, ale nedokázal zvrátit hlubokou nedůvěru voličů. Brexit už byl sice dokončen, ale jeho slibované výhody jako ekonomický růst či snadné obchodní dohody se nenaplnily. EU nadále komplikovala situaci tvrdými podmínkami v obchodních vztazích a odmítáním větších ústupků, což zvyšovalo frustraci z rostoucích cen a nedostatku pracovních sil. Sunakovo umírněné vedení nestačilo na obnovu popularity konzervativců po 14 letech chaosu.

Volby 4. července 2024 přinesly Labouristům pod Keirem Starmerem triumf – 412 křesel oproti 121 konzervativcům, což znamenalo ztrátu 250 mandátů pro Tories. Tento výsledek byl vyvrcholením konzervativního úpadku. Johnsonovy skandály, ekonomický krach Trussové a Sunakova neschopnost přinést změnu podkopaly důvěru voličů. Brexit, původně jejich trumf, se proměnil v problémy a ekonomické dopady s nenaplněnými sliby vyvolaly rozčarování. EU svou nekompromisností v jednáních posílila dojem, že konzervativci proces nezvládli. Starmer nabídl stabilitu a pragmatická řešení, například zlepšení vztahů s EU bez otevírání otázky členství. Labouristé také těžili z rozštěpení pravicových hlasů mezi konzervativce a Reform UK Nigela Farage. Volby tedy odrážely únavu z brexitového chaosu a touhu po novém začátku, což Labouristé dokonale využili.

Zatímco Mayová, Johnson, Trussová a Sunak bojovali s Brexitem a EU jim házela klacky pod nohy, jejich vlastní chyby a neschopnost sjednotit stranu je nakonec stály moc. Labouristický triumf v roce 2024 byl logickým vyústěním jejich selhání a důkazem, že voliči chtěli změnu ať už EU sehrála jakoukoli roli.

Od nástupu Keira Starmera do úřadu britského premiéra v červenci 2024 se jeho vláda poměrně rychle etablovala jako silný hlas na mezinárodní scéně i doma. Starmer, právník s jasnou vizí, si získal uznání za svůj přístup k několika klíčovým oblastem – od obnovy vztahů s Evropou přes neochvějnou podporu Ukrajině až po boj proti pouličnímu násilí a ambiciózní plány na zelenou budoucnost. I přes několik přešlapů jeho dosavadní vládnutí ukazuje, že Británie může mít lídra, který dokáže čelit výzvám 21. století.

Revoluce pro evropské vztahy

Starmerův přístup k Evropské unii je jedním z jeho největších úspěchů. Po letech napětí způsobených Brexitem a chaotickou politikou konzervativců se mu podařilo nastolit nový tón spolupráce. Jeho časté návštěvy evropských metropolí, jako Paříž nebo Brusel, a úzká spolupráce s lídry dokazují snahu o „reset“ vztahů s EU. Starmer nevolá po nesplnitelném návratu do unie, ale prosazuje pragmatickou spolupráci v oblastech obchodu, bezpečnosti a migrace. Tento přístup nejenže obnovuje důvěru evropských partnerů, ale také posiluje pozici Británie jako klíčového hráče na kontinentu – zvlášť v době, kdy se USA pod vedením Donalda Trumpa odklánějí od tradičních spojenců a západních hodnot.

Neochvějná podpora Ukrajině

Starmerův postoj k Ukrajině je dalším důvodem ke chvále. V reakci na Trumpovu hrozbu stažení podpory Kyjevu se Starmer postavil do čela evropských snah o zajištění míru a bezpečnosti na Ukrajině. Jeho iniciativa „koalice ochotných“, kterou oznámil na summitu v Londýně v březnu 2025, ukazuje odvahu a odhodlání. Británie pod jeho vedením slíbila další vojenskou pomoc, včetně několika miliard liber na zbraně a protivzdušné střely, financované z ruských zmrazených aktiv. Starmer navíc prohlásil, že je připraven nasadit britské vojáky jako součást mírových sil, což je odvážný krok, který podtrhuje jeho závazek chránit ukrajinskou suverenitu a odstrašit Rusko od další agrese. Tím se stal nejen hlasem Británie, ale i morálním vůdcem v Evropy.

Doma Starmer ukázal odhodlání řešit rostoucí problém pouličního násilí. Jeho vláda přislíbila posílení policejních složek a zavedení přísnějších trestů za násilné trestné činy, což reflektuje jeho zkušenosti z dob, kdy působil jako hlavní státní zástupce. Po nepokojích v létě 2024, vyvolaných problémům s nekontrolovanou migrací, zareagovala vláda Labour posílením komunitní policie a investicemi do prevence kriminality mezi mládeží.

Směřování k zelené budoucnosti

Starmerova vláda také nastolila více pragmatickou zelenou agendu, která se však blíží cílům Green Dealu pro EU.  Jeho plán přejít na udržitelnou ekonomiku zahrnuje investice do obnovitelných zdrojů, jako je větrná energie, a plán na dekarbonizaci energetického sektoru do roku 2030. Starmerův pragmatický přístup – spojení ekologie s trhem, získal pochvalu od environmentalistů i podnikatelů. Jeho vystoupení na klimatickém summitu v Glasgow v listopadu 2024, kde zdůraznil „zelenou průmyslovou revoluci“, ukázalo, že Británie může být lídrem v boji proti klimatické změně.

Ekonomická nejistota

Přes tyto úspěchy Starmer zatím nezvládl plně řešit ekonomickou nejistotu, která sužuje Británii. Jeho rozpočet na podzim 2024 pod vedením ministryně financí Rachel Reevesové, zvýšil daně pro bohaté a investoval do veřejných služeb, tento krok však nepřinesl okamžitou úlevu domácnostem zasaženým rostoucími cenami energií a inflací. Jeho vláda také částečně podcenila dopady Brexitu na obchod a nedostatek pracovních sil, což brzdí slibovaný hospodářský růst. Starmerovo váhání s jasným plánem na zmírnění těchto problémů jako například absence konkrétní strategie pro znovuoživení exportu zůstává slabinou, která ho může v budoucnu politicky oslabit.

Starmera lze jistě chválit za postoj k evropské spolupráci, velmi správný postoj k Ukrajině a odpovědný plán pro zelenou budoucnost ostrovní země. Problémem však pro jeho kabinet zůstává ekonomická nejistota Británie a stále i problémy s migrací, která je mimo EU ještě složitěji korigovatelná. Jedním velkým posláním a cílem Starmera bude také stát se lídrem i lidí dnes podporujících populistickou a krajně pravicovou Reform a přitažení je zpět nejen k Labour ale dalším umírněným stranám včetně Konzervativců a Liberálních Demokratů, to se mu povede nejen skutečnou změnou pro každodenní životy Britů, ale dnes již nezbytnou hlasitou prezentací sebe, vlády a jejích kroků veřejnosti – založenou na pravdě.

Lze však konstatovat, že má Británie v čele premiéra jistě ne bezchybného, ale schopného demokraticky a odpovědně čelit problémům své země a zároveň hodnotového člověka stojícího na mezinárodní scéně jasně na straně Ukrajiny, svobody a demokracie.