Článek
Je přirozené být naštvaný po porážce stran hájících tradiční model liberální demokracie a vítězství sil kombinujících nacionalismus s populismem. Je správné, a dokonce nutné kriticky hodnotit kroky nastupující vládní garnitury, pokud však nechceme, aby nám vládli Babišové a Turkové i v budoucnu, musí se změnit myšlení a hodnoty národa.
Český národ byl po staletí zatížen provinčností, paterntálním etatismem a uzavřeností. Jen několik období dokázalo tuto tendenci přesměrovat, a nakonec jsme bohužel vinou naší určující geografické polohy vybrali „zatáčku svobody“ to nedobrovolně v roce 1938. Naše prozápadní směřování nemusí trvat věčně a pokud za něj nechceme vinit politiky, změnu musíme iniciovat sami.
Dědictví nesvobody
Milion demonstrantů na Letnou v roce 1989 nepřivedla sama nesvoboda minulého režimu, ale to, co z ní pro obyčejného člověka plynulo – Fronty na toaletní papír, zavřené hranice, strach a pašování západní kultury. Po roce 1989 národ uvěřil, že vstup do EU a NATO zajistí blahobyt a prosperitu. Měl pravdu. Evropská spolupráce, občanská a ekonomická svoboda nám umožnily mnohem lépe žít, přesto často zapomínáme, proč se nám dnes daří.
Český národ byl v posledních staletích zatížen ztrátou autonomie a později více než 40 let rudou totalitní konstrukcí, která vysála ze společnosti svobodomyslnost, víru v modernitu a otevřenost. Náprava této tragédie bude trvat dekády, to při scénáři, kdy budeme nadále vyšlapávat poměrně optimistickou cestičku, na kterou jsme vykročili po listopadu roku 89.
Zapomínáme, jak dobře se nám daří a proč. Často hledáme viníka. První generace, která svůj život tvořila převážně po roce 1989, se blíží důchodu. Ne vše se lidem daří a málokdo přizná vlastní chyby. To je však projev skutečné svobody. Svobodný člověk se spolehne na sebe. Pokud začneme vinit Evropu, mladé, Havla či neexistující uprchlíky nebo ženy, nejsme pak svobodní a očekáváme, že stát nebo nějaký spasitel vyřeší naše problémy, za které „jistě může někdo jiný“.
Je docela snadné sledovat vzor u zemí, které trpěly v druhé polovině 20. století podobně jako my – ztrátou svobody. Slovensko a Maďarsko, dvě země, které byly po většinu druhé světové války spojenci Hitlera a jejichž dnešní vrcholní představitelé Fico a Orbán obdivují novodobého fašistu, vraha a teroristu Vladimira Putina. Často vyzdvihujeme spolupráci se zeměmi V4, hledáme přátelství za každou cenu, možná by však celé oblasti střední Evropy prospělo, kdyby našla odvahu mluvit o tom neblahém co jí spojuje – síla populistických uskupení, které nevěří v liberální demokracii a destruují evropskou spolupráci, jejich úspěchy v zemích má na svědomí jednoduché pojítko – komunistická totalita, právě ta ničí národy zevnitř a připravuje je o budoucnost.
Odmítání modernity
Byť se dnes ekonomicky a převážně i kulturně a občansky orientujeme na západ a většina české společnosti už základní principy demokracie a svobody převzala, stále jsme zarytí odmítači modernity a změny. Jsme většinoví odpůrci obnovitelných zdrojů i elektromobility, nevěříme v klimatickou změnu a pokud ano, nevidíme její obrovské dopady jako problém, stavíme se proti společné evropské měně a zavrhujeme kooperaci. Od politiků slyšíme alibistická hesla jako „až to bude výhodné“, už se však „nositelů pravdy“ neptáme, jak se ta výhodnost pozná…asi až to přinese volební výsledky.
Musíme pochopit, že pokud se chceme posunout dále, je potřeba usilovat o hlubší evropskou integraci. Národ chce blahobyt, ale staví se proti tomu, co mu ho přináší – kooperace a pokrok, to se musí změnit.
Staletí nemáme
„Národ nepředěláš, ledaže bys měl na to staletí. Jenom davy můžeš dnes vést tak a zítra tak.“ – Karel Čapek
Tento citát Karla Čapka přesně vystihuje českou realitu. Byli jsme obětí nezměnitelné provinčnosti a celospolečenského „nevolnictví“ a dnes nejistě směřujeme na západ, přesto si sami házíme klacky pod nohy. Pokud se Česko neposune ze své uzavřenosti a odmítavosti vůči spolupráci, může ho čekat stejný osud jako již několikrát v minulosti. Svoboda se neskrývá v čekání na spasitele a nenávisti, ale v tom, jak se rozhodneme nést vlastní tíhu odpovědnosti za svět a společnost kolem sebe.
