Jak se postavit evropské krajní pravici?

Vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách v roce 2024 oslavoval kdekdo, od představitelů slovenské sociální demokracie přes ODS až po evropské strany různých variací na krajní pravici až po úplný fašistický anti-establishment. Ačkoliv se toto vítězství stalo Mekkou krajní pravice západního světa, která se oprávněně cítila být na vlně, dnes je patrné, že právě Donald Trump a jeho nekompetentní chaotická idiokracie tuto vlnu brzdí, a nakonec možná pomůže odvrátit hrozbu radikálních vlád v čele největších evropských států. Jen to však nemůže stačit, mainstreamové strany musí nabídnout pevnou alternativu a v zápase o demokracii upřednostnit širší zájem nad ideovým přesvědčením, jinak může konec 20. let jednadvacátého století uvrhnout Evropu do nepředvídatelného zápasu o vlastní přežití.

Trumpova druhá vláda je odporná, chaotická a nekompetentní. Prakticky od inaugurace sbírá jeden neúspěch za druhým a podpora veřejností se noří hluboko pod 50 %. Nefunkční destruktivní celní politika, daňové úlevy pro nejbohatší, fašizoidní perzekuce LGBTQ+, brutální protiprávní potlačení migrace, nebo nesmyslná válka v Íránu jsou jen některými z mnoha přešlapů a ohavností, které bohužel, avšak nepřekvapivě, tento kabinet napáchal. Ve zkratce se Trumpovi hroutí ekonomika a roste inflace, což se snaží zamaskovat rozpoutáváním kulturních válek a imperiální politikou. První z těchto fíkových listů bohužel jeho voliči stále většinou neprokouknou, u toho druhého však těm bystřejším začala docházet přímá spojitost s ekonomickým strádáním. Jen za několik měsíců budou Američané volit kongres a třetinu senátu a Republikánům tak hrozí ztráta většiny v obou parlamentních komorách, přinejmenším u kongresu je to nanejvýš pravděpodobné. Již na podzim tak Trump může čelit hrozbě impeachmentu a po další 2 roky obstruování a brždění velké části jeho vládní politiky.

Trumpova selhání si však nevšímají jen v USA. Popularita čerstvě osmdesátiletého prezidenta USA klesá v Evropě rapidně rychleji, zejména kvůli otevřeně agresivní rétorice směrem k EU a celé Evropě. Trump ji totiž nevnímá jako partnera ani jako nepřítele, vnímá ji jako otravnou překážku v cestě za multipolárním světem střetů Spojených států, Číny a Indie. Evropu je tak potřeba co nejrychleji oslabit a fragmentovat. A v tomto momentu se dostáváme k evropské krajní pravici, která je mu v tomto záměru velice nápomocna.

Prakticky všechny evropské relevantní strany, které bychom mohli tímto pojmem označit, se před americkými volbami shodovaly v horlivé podpoře Trumpa. Mezi Trumpovy podporovatele se přihlásila mj. německá AfD, Reform UK Nigela Farage, Marine Le Pen a její Národní sdružení, Orbánův Fidesz, italská premiérka Meloni, bývalý sociální demokrat a dnešní okupant krajně pravicového rybníčku, premiér Slovenska Robert Fico. V Česku se v červené čepici promenádoval, ať už doslova nebo metaforicky, Andrej Babiš, Tomio Okamura, pochopitelně Filip Turek nebo Alexandr Vondra, Jan Skopeček a další.

Všechny z těchto politických stran samozřejmě sledují výzkumy veřejného mínění, a tak se v různé míře snaží strkat hlavu do písku a pokouší se co nejrychleji opustit nebo vykličkovat z debaty o Trumpovi. Existují také strany menšího měřítka s ryze extremistickou, konspirační voličskou základnou, kteří se ani po roce a půl hrůzovlády za svou podporu nestydí a kráčí jako osamělí kohouti po poli s červenou čepicí na hlavě. Mezi takové strany patří zejména strany středoevropské - slovenští fašisté z Republiky, Fidesz, polská Konfederacja, nebo „naši“ Motoristé a SPD.

Negativní vliv Trumpovy podpory se poprvé ukázkově projevil na kanadských parlamentních volbách, konaných jen několik měsíců po inauguraci 47. prezidenta USA. Liberální strana premiéra Justina Trudeaua, vládnoucí od roku 2015, se na počátku roku 2025 výrazně zaostávala za Konzervativci, kteří měli až o 20 % více. Celou dynamiku tohoto volebního souboje však přetočila Trumpova politika. Nejprve na Kanadu uvalil 25% cla, která zpomalila ekonomický růst, následně přešel Trump do ještě větší ofenzivy, když Kanadu označil za 51. stát USA. To už si Kanaďané nenechali líbit a mnoho z nich si vzpomnělo na implicitní vyjádření podpory Trumpovi konzervativním lídrem Poilievrem. Liberální strana, kterou do voleb vedl elitní bankéř Mark Carney, nakonec dokázala dvacetiprocentní rozdíl smazat, po dubnových volbách se stala nejsilnější stranou v parlamentu a sestavila menšinovou vládu, o které se jim pár měsíců před volbami ani nesnilo.

Vyjádření podpory od viceprezidenta JD Vance zřejmě nepomohlo ani Viktoru Orbánovi v letošních parlamentních volbách v Maďarsku, tam však hrál odpor k Trumpovi spíše dílčí roli v porovnání s ekonomickou devastací a rozkladem právního státu, převodem státních institucí do rukou vládnoucí elity a jejího oligarchického okolí, které Orbánova vláda posledních 16 let prováděla.

Na popularitě dnes masových stran jako AfD, Reform nebo Národní sdružení se zatím tato náklonnost k jejich voliči uznávané hrozbě výrazně neprojevuje, zklamání z establishmentu u nich zatím převažuje. Když však půjde u volebních uren do tuhého, může se jejich pohled v konfrontaci s nejistotou a nenávistí vyvolanou Trumpem změnit. Nebude to jistě u všech jejich voličů a možná ani jejich většiny, o to důležitější tak bude, jak se zachovají strany politického establishmentu, nebo řekněme umírněné strany. Pokud slýcháváme ve veřejném prostoru nepříjemnou analogii dnešní doby a 30. let v Evropě, můžeme se právě do 30. let vrátit pro velice užitečný návod, jak to s rostoucí krajní pravicí (ne)dělat.

V roce 1933, po sérii ztroskotaných vlád, se němečtí konzervativci rozhodli, že podpoří ve funkci kancléře Adolfa Hitlera. Zaprvé v něm pošetile viděli menší hrozbu, než jakou byla dle nich levice, zejména však byli silně přesvědčeni, že se Hitler ve funkci jen zdiskredituje, konzervativci ho zaženou do kouta, a nakonec seberou jeho hlasy. O moc víc se mýlit nemohli.

Ačkoliv se na to dnes historie příliš neptá, najdou se i ve 30. letech dva případy demokracií, které se postavily na odpor svému rozkladu. V Belgii v roce 1936 čelili Křesťanští demokraté klíčovému rozhodnutí, zda spolupracovat s odvěkými soupeři v řadách socialistů a liberálů, nebo se spojit se sílící fašistickou stranou Rex, s níž je silněji pojila ideologie. Na rozdíl od německých kolegů vedení belgických konzervativců vyloučilo jakoukoli spolupráci s fašisty. Podobný scénář se odehrál ve Finsku, kde se proti možnosti vlády extremistického hnutí Lapua sestavil demokratický blok sestavený z odvěkých nepřátel od umírněné pravice po levici, kterému se podařilo tamní demokracii ubránit.

Mainstreamové strany i dnes čelí často dilematu, zda dát ve vládě prostor radikálům ve víře, že se sami zdiskreditují, když jejich jednoduchá řešení v praxi neobstojí, nebo se spojit s ideovými soupeři s cílem zabránit riziku eroze demokratického systému, či právního řádu. Na první řešení rozhodně není možné se spoléhat, to druhé však může dlouhodobě vytvořit nepopulární zkostnatělou údržbu bez ideové vyhraněnosti.

I přes odstrašující historické příklady se v debatě o hrozbě krajní pravice v Evropě setkáváme s argumentem „nechme je vládnout, oni se porazí sami“. V důsledku má pravdu, extremistům a populistům nakonec vždy čas dojde a zdiskreditují se, zanechají však za sebou v „lepším“ případě ekonomicky vydrancovanou zemi a v horším válečnou pustinu, či kulturně rozvrácenou nenávistnou společnost. Umírněné strany ztrácející podporu by se tak neměly k tomuto argumentu ani přiblížit a měly by představit alternativu pro zklamané voliče establishmentu, kteří, na rozdíl od zradikalizovaných fanatiků, skutečně klíčové volby rozhodují.

Příkladem takovéto alternativy zřejmě není současná německá vláda vedená kancléřem Merzem, ten je rekordně nepopulární i kvůli spojení s programově vzdálenou Sociální demokracií (SPD). Tato vláda vznikla zejména jako kompromisní. Relativně klíčovou roli momentálně sehrává SPD, která se i přes špatný výsledek v loňských volbách upsala k vládní spolupráci s vítěznou CDU. Z této dohody vzešla koalice s velmi kompromisním a umírněným programem, který nepomáhá CDU, ani SPD. Důvodem takovéto koalice jsou ještě větší neshody křesťanských demokratů se Zelenými a Levicí a především pak zabránění vládnímu angažmá extremistické AfD. Nabízí se však varianta podpory menšinové vlády CDU ze strany SPD a Zelených, která by umožnila CDU nabídnout pravicovou alternativu pro protestní voliče AfD. Ačkoliv by to pro středolevicové subjekty znamenalo do jisté míry ignorování vlastního programu, bylo by to státotvorné řešení v situaci, kdy každá z mainstreamových stran bez rozdílu upadá do krize.

Úspěšným příkladem alternativy vůči pravicovému populismu může nakonec být kabinet Andyho Burnhama, nového labouristického premiéra Velké Británie. Ještě před pár měsíci vedlo uskupení Reform UK, vedené hlavním tahounem Brexitu Nigelem Faragem, v průzkumech až o 10 procentních bodů nad vládnoucími Labouristy, tehdy vedenými Keirem Starmerem, a opozičními Konzervativci. Dnes je situace velmi odlišná, Labour pod novým premiérem ve většině průzkumů vítězí o několik procentních bodů. Za tímto posunem stojí dvě hlavní příčiny: Jedním důvodem je skandál týkající se nevysvětlených darů od britských miliardářů, důležitější je však agilní nástup Burnhama do Downing street. Bývalý starosta Manchesteru hned první týden ve funkci oznámil snížení daní pro kulturní podniky a gastro, zavázal se k podpoře lidí bez domova, boji s nelegální migrací, nebo investicím do obrany. To vše spojené s jeho lidským a charismatickým vystupováním způsobilo nárůst preferencí vládnoucí strany o takřka 10 %. Nová vláda Velké Británie (první s většinovou účastí žen) tak ukazuje, že akční a odvážná politika může spolu s akcentem nedostatků a skandálů populistické opozice přinášet politické body.

Dalším příkladem možné klesající důvěryhodnosti krajní pravice mohou být březnové komunální volby ve Francii. Komunální volby jsou obvykle disciplínou odměňující technokratický přístup a politickou zručnost, méně pak kulturní války a radikální rétoriku. To pochopitelně krajní pravici nevyhovuje, což se ukázalo letos ve Francii. Ze všech největších měst 101 francouzských „departmentů“ získalo Národní sdružení, vedené odsouzenou Marine Le Pen, pouze jednoho starostu, přímořského Perpignanu. Takto výrazná porážka ve velkých a středních francouzských městech naznačuje nedůvěru ve schopnost Národního sdružení dělat řemeslnou komunální politiku. Pokud se v jarních prezidentských volbách efektivně domluví Socialisté, liberálové a středopravice, pravděpodobně se bude porážka Le Penové opakovat.

Současný zmar Trumpovy administrativy ukázal, že fascinace krajní pravicí nemusí mít dlouhou životnost a umírněným stranám dodala nějaký čas navíc, samy však musí přinést alternativu. Demokratické strany by se měly vyhnout snaze o vlastní vychytralost a v klíčových momentech přistoupit ke kompromisu, nebo dokonce ustoupit stranou ve prospěch ideově odlišného subjektu, s nímž však pořád sdílí základní hodnoty a politickou kulturu. Strany prosazující liberální demokracii už tentokrát nesmí prováhat příležitost nabídnout voličům místo strachu z krajní pravice odvážnou alternativu politiky pro chaotický multipolární svět, ve kterém bude pro Evropu jedinou šancí na důstojnou budoucnost hlubší integrace.