Článek
Péče o životní prostředí je téma, které u Čechů rezonuje, i když třeba primárně v lokálním měřítku. Průzkumy dlouhodobě ukazují, že většina obyvatel České republiky podporuje kroky vedoucí ke zlepšení kvality ovzduší, čistoty vody, ochrany přírody a udržitelného rozvoje. Přesto Zelení – strana, která má životní prostředí přímo ve svém programu – zůstávají na okraji politického spektra, v parlamentních volbách pravidelně propadají a mění své vedení. Proč tomu tak je?
Jedním z důvodů může být obava z tzv. propadnutého hlasu. Vzhledem k nízké volební podpoře se voliči často rozhodují pragmaticky a dávají hlas větší straně, která má šanci dostat se do sněmovny. I když Zelení mohou voliče oslovit ekologickými postoji, mnozí z nich nechtějí „riskovat“, že jejich hlas skončí bez politického vlivu. Ve výsledku tak paradoxně pomáhají udržovat současný stav, ve kterém je ekologická politika spíše okrajovým tématem.
Další překážkou je vnímání Zelených jako nositelů tzv. „woke“ nebo kulturně progresivní agendy. Témata jako genderová rovnost, inkluze, jazyková korektnost nebo klimatická spravedlnost, která jsou v západní Evropě běžnou součástí politické debaty, jsou v českém prostředí často vnímána s podezřením. Pro část veřejnosti se tím Zelení neidentifikují jen jako ochránci přírody, ale jako kulturní revolucionáři, kteří chtějí měnit hodnoty společnosti. A to už není otázka ekologie, ale ideologie – a tím pádem se ztrácí širší podpora. Zelení musí být především normální stranou, která akcentuje ekologii, avšak nikoliv slepým přebíráním trendů ze zahraničí, ale smysluplným přístupem sloužícím jejich skutečnému účelu a odpovídajícím českému prostředí. Což mimo jiné znamená i vymezení se vůči aktivistům, kterým jde jen o zablokování projektů, které nejsou v jejich zájmu, a ochrana životního prostředí je pro ně ve skutečnosti pouhou záminkou.
Nedůvěru vyvolává i postoj Zelených k energetické politice. Česká veřejnost je dlouhodobě nakloněna jaderné energetice jako stabilnímu a nízkoemisnímu zdroji energie. Zelení se však k jádru nadále stavějí odmítavě. Naopak solární energetika, kterou prosazují, má v Česku po zkušenosti s „solárním tunelem“ pošramocenou pověst. Lidé se obávají opakování chyb, netransparentních dotací a dalšího zatížení domácností rostoucími náklady.
Kritiku sklízí i postoje Zelených k průmyslu a bezpečnostní politice. Česká republika je průmyslová země a jakékoliv snahy o omezení automobilového nebo těžkého průmyslu vnímají lidé jako ohrožení pracovních míst. Zároveň se v době geopolitické nestability očekává jasné ukotvení v otázkách bezpečnosti – i zde však Zelení často působí váhavě, nebo až příliš idealisticky.
V neposlední řadě je problém i v personálním obsazení. Vedení Zelených často působí nedůvěryhodně nebo nekompetentně (viz lídr který ukáže, že nerozumí úročení), některé osoby jsou spojovány spíše s aktivismem než s reálnou politikou. A přílišný aktivismus, byť zabalený dobrým úmyslem, odrazuje voliče, kteří hledají konkrétní řešení, ne morální apel a pocit individuálního uspokojení, když to vyjde ve výsledku stejně na prázdno.
Zkrátka – to, že někomu záleží na životním prostředí, ještě neznamená, že bude automaticky volit Zelené. Ochrana přírody není ve svém jádru výsadou levice či pravice – ale u Zelených často převažují ideologické a personální překážky, které odrazují i ty, kteří by ekologická témata rádi podpořili. Pokud se má zelená politika stát relevantní silou, musí hledat cestu k většině – ne jen k aktivistickému jádru. Dokud tohle Zelení nepochopí a nevylezou ze své bubliny, tak nemohu ani uvažovat o jakémkoliv reálném politickém úspěchu a vlivu. Někdy to však vypadá, že míří pouze k takovému výsledku, který jim zajistí státní příspěvek, tedy zisku 2,5 % hlasu.
