Jak rozhodne Ústavní soud o nepřiznaných koalicích?

Důvod, proč některé kandidující subjekty nechtějí formálně kandidovat jako koalice, je nasnadě. Pro možnost zisku poslaneckých mandátů je v první řadě nezbytné překonání 5% hranice zisku všech odevzdaných hlasů.  Tato hranice (aditivní klauzule) se však ze zákona zvyšuje, pokud daná strana nebo hnutí nekandiduje samostatně, ale v rámci koalice, a to na 8 % (koalice 2 subjektů) nebo na 11 % (koalice 3 a více subjektů). Pro formální koalice tak platí přísnější pravidla. Zároveň si lze položit otázku, zda přiznání statusu koalice stranám přinese i nějaké výhody. Ano, mimo vyhnutí se riziku soudního zásahu do voleb, je to možnost vytvoření si samostatných poslaneckých klubů, které stranám více pomáhají v profilaci, a především v běžném fungování Poslanecké sněmovny. Jistě lze připomenout, že těmto uzavíracím klauzulím se Ústavní soud věnoval již před minulými sněmovními volbami, kdy zrušil tehdejší úpravu jako příliš přísnou – potřebná hranice se tehdy zvyšovala s každým kandidujícím subjektem o 5 procentních bodů. Důležité však je, že Ústavní soud obecně vnímal přísnější požadavky na kandidující koalice za přípustné, pokud nejsou přehnané. Uzavírací klauzule obecně pomáhá předcházet rozdrobenosti, a tedy nefunkčnosti sněmovny.

Zpět do dnešního stavu – co nám říká zákon:

Zákon zároveň nestanovuje jako podmínku, že kandidáti na jednotlivých kandidátkách musí být členy té dané strany nebo hnutí, za kterou kandidují. Z uvedeného jasně vyplývá zárodek celého současného problému – zákon výslovně nezakazuje to, aby na jedné kandidátce byli členové různých politických subjektů. Zároveň poměrně jasně uvádí, že ke vzniku formální (zákonem předvídané) koalice je nutné její jasné označení, lze tedy usoudit, že v opačném případě taková koalice nevznikne. Na tomto místě je vhodné podotknout, že obecně nelze omezit výklad práva na pouhé přečtení textu zákona. Avšak nepochybně lze konstatovat, že přijatá úprava zákona je nekvalitní, neboť by takovou zásadní nejasnost vůbec neměla připustit, zvláště v tak důležité otázce zásadního předpisu. Pokud tedy příznivci některých politických stran apelují na Ústavní soud, že musí zachránit demokracii, je nutné zdůraznit, že tento stav zavinili sami politici právě tím, že tento problém nechávali vyhnít, případně si ho nechávali jako zadní vrátka.

Samotný text zákona je poměrně jasný a krajské soudy (řešící registraci kandidátních listin) nepochybně jsou kompetentní k tomu, aby zákon náležitě vyložily, a případně učinily patřičné kroky. Tyto soudy však kandidátní listiny nezrušily a zároveň se ani neobrátily na Ústavní soud s žádostí o vyřešení takové otázky. V médiích zůstává často opomenut jeden důležitý aspekt u rozhodování Ústavního soudu, ten totiž není při posuzování stížností vázán zákonem, ale ústavními předpisy. Aby však mohl přistoupit k zásahu volebního procesu, musel by shledat, že daný zákon, resp. dosavadní postup ve věcech nepřiznaných koalic, je protiústavní. Otázkou tedy je, zda lze takovou protiústavnost v daném případě dovodit.

Soud se tedy nepochybně bude zamýšlet nad tím, zda nastavené soupeření politických stran ve volbách je nastavené vyhovujícím způsobem. Záměrně neužívám slovo „spravedlivě“, neboť ve volebních systémech a ve způsobech přepočtu odevzdaných hlasů na mandáty, mohou vznikat relativně nespravedlivé výsledky kvůli nedokonalosti užitých mechanismů (některé systémy přepočtu např. zvýhodňují úspěšnější strany, kterým pak přiřknou více mandátů, než by měly získat pouhým pohledem na poměr absolutně získaného počtu hlasů jednotlivých subjektů). Uvedené je způsobeno tím, že neexistuje ideální systém volební formule a nastavení pravidel, ve výsledku se tedy vždy hledá cesta, která působí nejmenší excesy. Z hlediska ústavnosti je poté nejdůležitější posouzení toho, zda systém skutečně umožňuje stranám soutěžit za rovných podmínek, resp. pravidel, která dopředu nezvýhodňují žádnou stranu. Systém nemusí být nejdokonalejší, stačí když umožňuje volnou soutěž ve volbách. A dostáváme se k jádru otázky – je přijatelné, aby jedna kandidující koalice musela překročit zvýšenou hranici úspěchu, zatímco druhá (nepřiznaná) koalice měla tuto hranici nižší? Za spravedlivé tedy nepochybně lze označit to, když se rozhodne, že stejná pravidla mají platit pro všechny, tedy i pro nepřiznané koalice. Stejně tak lze ale dospět k závěru, že zákon pro svou nedokonalost umožňuje obě cesty a je tak na zvážení stran a hnutí, jakou cestu si vyhodnotí jako vhodnější. Obě řešení tak mohou být do jisté míry správná. Nepřiznané koalice může Ústavní soud také považovat za obcházení zákona, které je dlouhodobě považováno za nežádoucí jev a vede k maření účelu zákona.

Ústavní soud se může vydat několika cestami – může zrušit rozhodnutí krajských soudů, to by však mohlo přinést rozdíly v rámci jednotlivých krajů, nebo rozhodnout, že nepřiznané koalice se považují za koalice ve smyslu zákona a musí dosáhnout pro ně požadované hranice. Může se také odmítnout danou situací zabývat, nebo rozhodnout, že současný stav je souladný s ústavou. Může také zrušit ustanovení volebního zákona a přinutit politiky, aby tuto otázku sami vyřešili, protože soud není od toho, aby takový systém vytvářel (Ústavní soud může pouze rušit ustanovení zákona). Zároveň může odložit účinnost tohoto rozhodnutí tak, aby se projevilo až v příštích volbách, čímž by se předešlo měnění (ujasňování) pravidel během probíhajících voleb a strany (a jejich voliči) by tak nemusely cítit křivdu, že byly poškozeny. Pokud tedy Ústavní soud bude aktivní, ačkoliv v daném případě to nepochybně není nezbytné, pravděpodobně zvolí právě poslední zmíněnou možnost.

Mít různá pravidla pro kandidující koalice sice není ideální stav, nicméně je nepochybně ústavně přijatelnější než hrozba toho, že velká část voličů zůstane ve sněmovně nezastoupena (i když částečně vinou kandidujících stran). Na druhou stranu i takové případy se stávají a výsledek může být totožný v případě neúspěchu koalice, která získala 8 % hlasů, jako v případě neúspěchu dvou samostatných stran se ziskem 4 % hlasů. Ačkoliv nelze předvídat výsledky voleb dopředu a je možné, že nepřiznané koalice splní i hranici požadovanou pro koalice, byl by případný zásah soudu nepochybně označován jako určité ovlivnění voleb. Tím spíše, pokud by takové rozhodnutí přišlo až po volbách, v takovém případě považuji zásah soudu za téměř vyloučený, neboť ten by byl namístě jen v naprosto výjimečných případech. Výhodou se zdá být alespoň to, že nehrozí situace, kdy by formální koalice kvůli uzavírací hranici neuspěla, zatímco nepřiznaná koalice by díky snížené uzavírací hranici uspěla, neboť v takovém případě by případná ústavní stížnost byla podnětnější.

Ačkoliv Ústavní soud pochopitelně posuzuje v první řadě ústavnost, neznamená to, že by byl slepý k politické a společenské realitě. Nepřiznané koalice jsou využívané kandidujícími stranami již delší dobu, což je samozřejmě neospravedlňuje, ale minimálně ukazuje, že jejich případná protiústavnosti nebude tak závažná. Zároveň v současném světě, kdy dochází ke zpochybňování institucí, hodnot a systému práva, nebude mít Ústavní soud zájem na tom, aby takové myšlenky a tendence ještě více podporoval. Voliči části politického spektra by si pak nepochybně mohli říct, proč je to nyní problém, kdy dříve to u jiných stran nevadilo. Ač jsou příznivci vládnoucí koalice možná jiného názoru, opačný blok je potřeba porazit ve volbách, jinak bude hrozit, že nespokojenost části společnosti bude sílit, a především bude o to více zpochybňována legitimita takových voleb, celého systému a demokracie. Výsledkem tak bude nejspíše zdrženlivé rozhodnutí a Ústavní soud nechá tuto otázku na rozhodnutí politiků, protože není jeho úlohou dělat nepopulární rozhodnutí za ně. Bude tedy nejlepší, když úsměvnou tečkou zůstane skutečnost, že nepřiznané koalice nyní využívají ty strany, které ještě před nedávnem koalice označovaly za nedemokratické slepence, místo toho, aby se jim dávaly další náboje do protisystémového proudu.