Článek
Předpovědi a chlácholení se nenaplnily, naivní představa o přísném předsedovi vlády, který zkrátí divokým koaličním partnerům vodítko a utáhne obojek, byla od samého počátku zcela falešným přáním a dnes je to naprosto zjevné. Předpokládala totiž, že by Andrej Babiš o něco takového vůbec měl zájem. Politická realita ale ukazuje zcela opačný scénář: radikálnější hráči na scéně nejsou pro Babiše přítěží, nýbrž užitečným nástrojem.
SPD, přidružené „antisystémové“ projekty a Motoristé. Jejich styl komunikace je konfrontační, často založený na zjednodušování, emocích, výrazném lídrovi a vymezování se vůči čemukoli, co se zrovna hodí. Stranou nechme prosazování bipolarity světa na zlý západ a rozumný konzervativní východ (náhodou zahrnující výhradně putinovo Rusko). Racionální a konstruktivní debata s jejich představiteli je asi stejně pravděpodobná jako vyrovnaná partie dámy s hladovým kohoutem, nemají vlastní idee, politiku – hrají jinou hru: nejde o přesvědčování fakty, nýbrž o mobilizaci skrze pocit ohrožení. Logika jde stranou, když se to správně naservíruje, můžete večer říkat opak svého ranního postoje a ještě vám zatleskají.
Ve svém živlu
A právě tady se otevírá prostor pro pragmatika typu Babiše. Babiš dlouhodobě staví svou politiku na kombinaci technokratického řízení státu a své osobní aury. Na rozdíl od SPD se snaží působit jako špičkový manažer, praktik, nikoli jako ideolog. To mu umožňuje oprostit se od okovů konzistence, mluvit pokaždé k jiné skupině voličů a oslovovat širší spektrum voličů – od protestních až po umírněnější.
V takovém rozložení rolí nedává smysl, aby si radikálnější koaliční partnery znepřátelil. Naopak: jejich existence mu poskytuje krytí. Zatímco jeho neurotičtí a výstřední koaliční partneři přitahují mediální pozornost svými výroky o migraci, „diktátu Bruselu“, konci globálního oteplování, spalováků, green dealu, zestátněním médií, propouštěním nepohodlných osob nebo náklonnosti k Rusku, Babiš může v pozadí prosazovat vlastní zájmy bez toho, aby byl pod adekvátním dohledem veřejné kontroly.
Přitom babišova politická kariéra je kontroverzemi a problémy doslova protkána a za normálních okolností by tyto dominovaly veřejné debatě. Zcela zjevný střet zájmů, trestní proces nebo další dotace pro zemědělce, nikam to nezmizelo. Přesto se opakovaně ukazuje, že tyto kauzy nemají tak devastující dopad, jak by se čekalo. Důvod? Informační prostor je zahlcen jinými tématy – často právě těmi, která otevírají radikálnější souputníci a Babiš má klid na vlastní zájmy. Titulky tak sice plní vládní aféry a kontroverze, ale téměř nikdy se netýkají ministerstev ANO.
Další rovina je institucionální. Babiš v minulosti opakovaně usiloval o silnou kontrolu nad klíčovými rezorty – ministerstvo financí, vnitra nebo spravedlnosti. Ovládnutí těchto „silových“ ministerstev, společně s vlastním člověkem na obraně a upozaděním zahraničí, je zcela bezprecedentní. A kdo protestuje a upozorňuje na to? Nikdo, prostor ve veřejné debatě okupují peprnější témata třeba o vybavení ministerské kanceláře okupované Filipem Turkem nebo nejnovější frackovský výrok Petra Macinky. Proč by si ale opozice nebo občanská společnost stěžovaly, vždyť tam mohl být někdo z SPD nebo Motoristů. Babiš tak ovládá i ta ministerstva, pod která spadá celé jeho trestní stíhání, které zároveň jako nejsilnější osoba v zemi označuje za politickou účelovou objednávku. Ironické.
Radikální subjekty tak nevědomky – nebo z čistě vlastního zájmu – vytvářejí kouřovou clonu, za níž se odehrává podstatnější politická (nebo spíše vlivová) práce. Ze strategického pohledu by bylo pro Babiše kontraproduktivní snažit se své dětinské a extremistické partnery „umravňovat“. Riskoval by ztrátu části protestních voličů, kteří mohou snadno přejít jinam, když vycítí slabost, navíc by si zbytečně vytvářel protivníky, se kterými se mu dobře kohabituje, a úplně zbytečně si špinil ruce zapojením do hry pod jeho úroveň.
Nejde o spojenectví, ale o symbiózu
V takovém prostředí se lépe prosazuje ten, kdo má pod kontrolou silný aparát institucí, zdroje a disciplínu – tedy přesně to, co Babiš dlouhodobě buduje. Je důležité zdůraznit, že nejde nutně o koordinovanou spolupráci. Spíš o situaci, kdy různí aktéři sledují vlastní cíle, ale jejich činnost se vzájemně nevylučuje.
SPD díky Babišovi získala na významu a skutečně tak může posouvat hranice veřejné debaty. Babiš mezitím nabízí „realističtější“ a klidnější alternativu vyžadovanou jeho voliči, která se zdá být méně radikální, ale stále dostatečně kritická vůči systému, jehož je stabilní součástí.
Že užitečnost partnerů skončí po hlasování o nevydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání? Ačkoliv se nedá upřít, že to byl do jisté míry jednotící prvek vlády, užitečnost koaličních partnerů se tím nevyčerpala. Svou roli plní nadále stejně dobře a na obzoru zatím není žádný náznak změny. Ve výsledku je tak vidět, že podobné prognózy přicházely opět od těch stejných optimistických prognostiků, kteří věštili, že pod Babišem SPD rázem zkrotne. Výsledkem je prostředí, kde extrém není potlačován, ale integrován jako součást širšího politického ekosystému.
