Článek
Ve veřejném prostoru se stále častěji setkáváme s politikou opaku, proudy nedefinuje to, kým jsou, ale to, nakolik se odlišují od svého politického nepřítele. Každý tábor si v něm opakuje, proč je ten druhý hloupější, nebezpečnější, amorálnější nebo prostě zkaženější. Voliči napříč spektrem v tom nacházejí jistotu i identitu. Jenže právě tahle potřeba neustálého vymezování se je jedním z důvodů, proč se politická debata vyprázdnila a proč výsledky voleb tak často přinášejí zklamání oběma táborům.
Zda je pro mě politicky nepřijatelný Petr Fiala, Andrej Babiš nebo kdokoli jiný, není složitá otázka. Většina lidí to ví poměrně rychle. Negativní vztah k určitému politikovi vzniká snadno a často intuitivně. Nemá ale smysl ho dál pěstovat a rozvíjet, vždyť to nezapomeneme a nehrozí, že bychom se druhý den probudili a volili včerejšího nepřítele. Čím více energie investujeme do potvrzování odporu k protistraně, tím méně jí zbývá na přemýšlení o tom, co vlastně chceme, koho chceme podporovat a jak dobře tento zástupce odráží nám blízký postoj. Odpor je jednoduchý. Kritika vlastního favorita je náročná.
Volby by přitom měly být především volbou pro něco. Pro určitý směr, hodnoty, způsob správy země. Ne volbou proti něčemu, co nám bylo předem označeno za hrozbu. Negativní vymezování má totiž zásadní limit. I když funguje, funguje jen krátkodobě. Jakmile se „nepřítel“ nedostane k moci, zůstane prázdno. Vládnutí založené na tom, že nejsme ti druzí, velmi rychle narazí na otázku: a co dál? Budeme si 4 roky jen říkat, jak je dobře, že nevládnou ti druzí?
Zde se dostáváme k paradoxu, který si mnoho voličů nechce připustit. Největší a nejtvrdší kritika by neměla směřovat k politikům, které bychom nikdy nevolili, ale k těm, kterým svůj hlas skutečně dáváme. Právě oni nás zastupují. Právě oni jednají naším jménem. A právě na ně máme právo klást nároky. Kritizovat „ty druhé“ je pohodlné a bezrizikové. Kritizovat „naše“ je nepříjemné, ale smysluplné. Samozřejmě i protistrana se má kritizovat, ale taková kritika má být nejvýraznější jen v případě, kdy se porušují pravidla, která jsou nezbytná pro fungování systému vlády lidu a předávání moci na základě voleb, ta musejí být dodržována všemi bezvýhradně a vždycky přesahují zájmy „mojí“ strany.
Horší než politický soupeř je dnes pochybující sympatizant.
Většina z nás nosí určitý politický dres a mění ho (zásadně) jen zřídka. Nemá proto velký smysl trávit mezidobí tím, že si budeme znovu a znovu dokazovat, proč máme právě tenhle dres a proč je lepší než dres soupeře. Smysluplnější je snažit se, aby se tým, kterému fandíme, zlepšoval. A toho nelze dosáhnout nekritickým obdivem ani neustálým srovnáváním s ještě horším soupeřem. Zlepšení přichází pouze skrze věcnou, konkrétní a často nepohodlnou kritiku uvnitř vlastního proudu. To se však v poslední době vytrácí. Často je taková kritika okamžitě označena za úslužnou protistraně, a tedy okamžitě zapuzena. Místo očisty a posouvání se přichází ještě hlubší se zahrabání se v dosavadních pozicích. A horší než politický soupeř je tak ve výsledku pochybující sympatizant. Soupeř je nezbytný, pochybovač může oslabit nejistou pozici. Kde se stala chyba?
Současně nesmíme zapomínat na jednu podstatnou věc: demokracie není jen o tom jednou za čtyři roky otevřít volební kalkulačku nebo politickou debatu a u volební urny zase zavřít oči s tím, že jsem aspoň vybral menší zlo. Pokud až u voleb zjistíme, že nám vlastně nikdo úplně nesedí, je už pozdě. Jasně, nežijeme v ideálním světě a nelze po každém chtít permanentní politickou angažovanost. Nejde však o dokonalost, natož plýtváním večerů na stranických schůzích, ale o nastavení myšlení.
Pokud totiž vlastní politický proud dlouhodobě nekultivujeme, neposkytujeme mu zpětnou vazbu a nepojmenováváme jeho slabiny, začne se odtrhávat od reality. Politici pak své postoje stále častěji formují jen v reakci na útoky opačného tábora, který je ale stejně nikdy volit nebude a už vůbec nemá v úmyslu poskytnout nějakou přiléhavou vazbu. Výsledkem je politika definovaná konfliktem, nikoli obsahem.
Tedy. Svého politického nepřítele známe velmi dobře, bezpečně. Často se už příliš neskrývá pod pláštěm vznešených ideálů, většina extremistů je naopak ve svých postojích dost otevřená, pokud posloucháme. Není třeba mu věnovat další roky pozornosti. Pokud má demokracie fungovat lépe, musíme se naučit soustředit se dovnitř vlastních řad. Kriticky, střízlivě a bez iluzí. Ne proto, že bychom chtěli oslabit „naše“, ale právě proto, aby byli lepší. Bez toho zůstane politika jen soutěží v tom, kdo je menší hrozbou - a to je na budoucnost málo.
