Článek
Jistě se může zdát, že se jedná o logický krok. Téměř totožný narativ byl v minulých sněmovních volbách úspěšný, k němu se navíc přidala ruská speciální třídenní invaze na Ukrajinu, zahraniční politika zároveň jednou z nemnoha světlých stránek dosluhující vlády. Poslední voliči SPOLU navíc dávají jasně dávají najevo, že nejsou odhodláni svou volbu zopakovat - marketingoví experti koalice se tak nepochybně snaží tyto voliče vyburcovat pomocí emocí, stejně jak činí všechny strany, tedy apelem na hrozbu úpadku demokracie v případě zisku sněmovní většiny táborem tvořeným především hnutím ANO, koalicí SPD a koalicí KSČM (Stačilo!). Můžeme tedy opravdu říci, že Čechům na demokracii vlastně nezáleží, pokud taková situace nastane?
Stranou teď nechme, nakolik se tato hrozba zakládá na skutečnosti a zaměřme se na to, co by to vypovídalo o postoji české společnosti. Chtějí Češi slovenskou cestu? Upřednostňují východní směřování a autoritářství? Ne. Většina Čechů zjevně není velkými fanoušky Andreje Babiše, ani Ruska. Přesto platí jedno dobré pravidlo - lidé volí peněženkou, dnes pak spíše - lidé volí podle pocitu. Aby tedy byla politická kampaň úspěšná, musí se do takového pocitu trefit, případně ho podnítit. Pryč jsou tak časy, kdy billboardy proti sobě hlásily levicová a pravicová hesla, natož programové priority nebo úvahy. Ve výsledku tak proti sobě stojí úplně jiné úrovně předkládaných pocitů, ANO slibuje levnější potraviny, SPOLU varuje, že teď jde o Česko. To tak dobře ilustruje současné nálady některých voličů, na jedné straně stojí lidé, kteří cítí, že jejich náklady rostou, kdežto na druhé straně jsou lidé řešící samotnou otázku zachování svobodného porevolučního režimu, tedy situaci, ve které je starost o ceny potravin vlastně malicherná věc.
„My jsme západ a demokracie.“ Skutečně?
Premisa kampaně SPOLU tedy inherentně říká - náš neúspěch ukazuje, že většině občanů na demokracii a západním směřování vlastně tolik nezáleží. Takovou myšlenku však musíme jako zcela zcestnou odmítnout. Předně, na volebních lístcích nemáme napsáno Rusko, nebo západ, jsou na nich strany a lidé. Voliči tedy pořád volí hlavně strany a osobnosti, jejich program je až druhotný. Nelze sice říct, že vlastní program je úplně lhostejný, stejně však nelze být lhostejný ke kandidátům samotným. Jak se tedy má rozhodnout volič, který je sice příznivcem určitého směřování, ale má negativní vztah k politikům, kteří si ho přisvojili? Nemůžeme si vybrat toho politika, kterého považujeme za schopného a jemu říct, nechci program, který nabízíš, prosazuj tenhle.
Bylo by tedy jistě krátkozraké z pouhé neoblíbenosti politiků dělat závěry o tom, že voliči odmítají samotný program a hodnoty, kterými se takoví politici. Historie nám ukazuje, že voliči nepřistoupí na hru, kdy se osoba jednoho politika příliš sváže s jedním tématem ve snaze překonat tak svou vlastní nepopularitu, ať už jde o setrvání Spojeného království v EU nebo třeba výstavbu jaderných elektráren v Rakousku. Poučením pro politiky by tu mělo být - jestli vám upřímně záleží na některých tématech, nenadřazujte sami sebe nad tato témata. Což mě přivádí i k zamyšlení nad tím, kým má být ve výsledku politik. Má být tím, kdo prosazuje vlastní postoje, nebo postoje svých voličů? Uvedené nám dobře vysvětluje i úspěšnost Andreje Babiše v politice, který se od založení hnutí ve svých postojích zcela přeorientoval, ale nadále zůstává úspěšný, protože zvládá dobře cílit na pocity části společnosti a ty v kampani dobře artikulovat. Co je tedy předpokladem úspěšného politika? Být v očích voličů schopný a umět identifikovat pocity lidí.
Demokracie potřebuje schopné politiky, neboť neschopní politici ji ohrožují zrovna tak jako nedemokraté. Nestačí být jen tou méně tragickou variantou.
V principu tedy jistě nejde říct, že voličům ANO a nevoličům nezáleží na demokracii a prozápadním směřování. Tito pouze cítí, že jejich skutečné problémy leží jinde a vyřešit je může někdo jiný, případně už jsou zkrátka zklamaní a nevidí žádnou přijatelnou alternativu. Pokud se takový člověk necítí jasně lépe než před 4 lety, tak jaký důvod má volit SPOLU, potažmo jimi předestřenou „demokracii, západ“, když se to neprojevuje ve zlepšení jejich života? Vládním stratégům by tak někdo mohl připomenout, že to jsou oni, kdo by měl ve volbách obhajovat výsledky své práce. Už nekandidují z opozice, už nezaujmou lidi, kteří cítí, že by se mohli mít lépe než dosud. Zvolená kampaň by mohla být možná dobrá pro opozici na Slovensku, ale těžko jimi nadchnete někoho v současném Česku. A jistě, demokracie, zahraniční politika a obrana jsou důležité otázky pro stát, volby ale těžko vyhrají, dokud většinu voličů pálí jiné problémy.
Co je skutečně ve hře?
Závěrem si tak dovolím jedno varování pro vládní strany. Nedělejte rovnítko mezi sebe a demokracii nebo západ, pokud vám na nich skutečně záleží. Riskujete, že se pak vaše nepopularita může přenést i do těchto hodnot, i když nebude odrazem skutečného postoje voličů. Nestačí, že se tváříte jako víc prozápadní a demokratičtí, pokud jsou výsledky vaší vlády neuspokojivé. I demokracie potřebuje schopné politiky, neboť neschopní politici ji ohrožují zrovna tak jako nedemokraté. Volby a boj za demokracii nelze vyhrát stylem: „volte nás, jsme ta menší tragédie.“ Že musíme demokracii ochránit jsme slyšeli již před 4 lety a kam nás za tuto dobu vláda dovedla? Nikam, jsme přinejlepším na tom stejném místě a znovu, podle vlády, čelíme ohrožení správných hodnot. Takto to však nelze vést donekonečna, buď se to omrzí, nebo bude vláda označena za neschopnou.
