Článek
Zdržují, lpějí na zbytečnostech a především komplikují život. Úředníci. Všichni si živě vybavíme protivný výraz za překážkou, který preventivně protočí oči už při podávání dalšího nepřehledného formuláře. Kdo by měl někoho takového rád, natož aby se ho zastával? Vedle toho máme politiky, kteří sice v profesní oblíbenosti zdatně sekundují v souboji o spodní příčky, ale těm se dostává alespoň nějakých příznivců. Jak ale případ kohabitace těchto dvou rozdílných skupin dopadá? A co udělá politik, který je nezřídka neschopný a bez výsledků? Ano, ukáže na tu spodinu společnosti - věčného záškodníka vyhřívajícího se na svém teplém místečku, sabotujícího všechny jeho pozitivní snahy o změnu.
Úředníci totiž představují ideálního obětního beránka. Nechodí do televizních debat, nemají podporovatele a nemohou se veřejně obhajovat. Když se něco pokazí, jsou první na ráně. Když se něco podaří, bylo to jim navzdory. Ale je tomu tak? Směřování a nastavení systému vychází přece od politiků, a pokud připustíme potrhlou myšlenku, že jsou jejich rozhodnutí správná, tak přece musí být problém někde jinde.
A ano, často to tak je. Pokud pomineme případ všeznalého politika, který ví všechno nejlíp, vše kontroluje a dělá sám, tak musí být přece chyba právě v úřednickém aparátu, který je neschopný nastavenou politiku prosazovat. Ale u takového poznatku se přece nelze zastavit, naopak se musíme ptát - proč tomu tak je? A odpověď je nasnadě, mezi úředníky zkrátka není dostatek kvalitních zaměstnanců, profesionálů, případně jsou tito zahlceni množstvím práce (jak objemem, tak formalitami).
Proč byrokratický aparát nefunguje?
Ano, úřady jsou pomalé. Ano, soudy nestíhají. Ale tady přichází důležité „ale“, které se v politických projevech ztrácí. Důvodem je právě personální vyprázdněnost, která tvoří spojenou nádobu s finančním zabezpečením úřadů. Zde si možná někdo pomyslí, že se jedná o další odborářské obhajování růstu platů, ale tak tomu není. Stačí vycházet z jednoduché teze, že o kvalitní zaměstnance je větší zájem, a ti si tak mohou dovolit vybrat zaměstnání, kde budou lépe zaplaceni. Kdo si v takové situaci vybere práci pro stát, když by tam dostal jen poloviční odměnu? V takovém případě nelze ani uvažovat o tom, že by taková cesta byla vůbec alternativou.
Což mě vede k alarmujícímu problému veřejné správy, kterým je generační obměna. Ano, stále existuje nemálo kvalitních úředníků, ti jsou však typicky vyššího věku, kdy už nevidí příliš smyslu ve změně zaměstnání. Vzniknou ale následně i noví odborníci a kvalitní zaměstnanci, když lidé s takovými předpoklady zkrátka zákonitě míří jinam? Půjdou pracovat na úřad, kde nejenom, že bude jejich plat nízký, ale platové tabulky je nebudou nijak motivovat ve výkonu, protože víc než kvalita práce se odměňuje odsloužená doba? Absolvent vysokoškolského oboru si tak dnes ve státním sektoru přijde v základu na něco málo přes 30 tisíc hrubého, což samozřejmě platí především i pro drahou Prahu. Zachrání to osobní příplatek? Kdeže, jeho výše se dostává stěží k 10 % ze základu, pokud se zrovna nejedná o nějakého protekčního kamaráda. A 10 % z mála je pořád, chvíle napětí, málo. Výsledek? Odliv kvalitních lidí do soukromého sektoru a nábor těch, kteří jinde neuspěli - často absolventi vysmívaných „pseudooborů“, zkrátka jen proto, že se na dané místo nikdo jiný nepřihlásí a někdo se vzít musí. Nekvalitní aparát pak logicky produkuje nekvalitní či pomalá rozhodnutí.
Pomůže propouštění úředníků a zeštíhlení státní správy, jak slyšíme od téměř každé politické strany z obou táborů už nějakých posledních 15 let? No nepomůže. V roce 2003 bylo na ministerstvech zaměstnáno 59 451 zaměstnanců, v roce 2024 jich bylo 61 091, nárůst tak nedosahuje ani tří procent. Naopak v mezidobí řešená agenda narostla několikanásobně. Pomůže omezení agendy a zeštíhlení státu? Teoreticky ano, ale zatím se takovou zbytnou agendu (která by přinesla relevantní rozdíl) nepodařilo žádné vládě najít a mezitím přibývají další a další. Protože kdo generuje další agendu? Politici.
Nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit levné úředníky.
Takže jaký je výsledný koktejl? Přetížení, podhodnocení a nekvalitní zaměstnanci státní správy nebudou zrovna receptem k nápravě tristního stavu úřednické obce. Politici o tom vědí. Přesto je pohodlnější přiživit mýtus o „líných úřednících“, než přiznat vlastní odpovědnost za systém, který sami nastavili. Šetřit na úřednících se dobře prodává. Účet ale přijde později – v podobě průtahů, chyb, zrušených rozhodnutí a drahých soudních sporů. Miliardové zakázky, pobídky nebo dotační programy sice často podepisuje konkrétní politik, ale základem mu je právě práce jeho úřednického aparátu, když ho dobře využívá. Pokud je ale tento aparát nekvalitní a funguje na příšerném systému odměňování, tak to, co dnes ušetříme na platech, zítra zaplatíme na nefunkčním státě.
Existuje staré rčení: nejsem tak bohatý, abych si mohl dovolit levné věci. Platí to i pro stát. Nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit levné úředníky. Nahlédnutím do struktury výdajů státního rozpočtu zjistíme, že i kdybychom zítra měli dvojnásobek všech úředníků, nebo naopak všechny propustili, tak se jeho výše prakticky vůbec významně neprojeví.
Skrytý význam úřednického aparátu
V poslední době často zaznívá, že jsou v ohrožení veřejnoprávní média. V této souvislosti však pozoruji, že se trestuhodně zcela opomíjí ohrožení právě kvalitního a nezávislého úřednického aparátu. Pokud v našem nejlepším zájmu chceme, aby pravidla platila pro všechny a spravedlnost nebyla loterií, kdo nám to zaručí? Ano, politik to může slíbit a v lepším případě si i přát, ale konkrétní úkony dělají právě úředníci. Často slýcháme, že úředníků se nejde zbavit, přitom i za současného systému (státní služby) probíhají velmi pravidelně se změnami vlád personální čistky na těch nejdůležitějších vedoucích místech. Systemizace služebních míst probíhá v podstatě neustále, tedy ani rušení úřednických míst není za současného systému v zásadě žádný neřešitelný problém. Často tak končíme u otázky, komu tedy máme věřit - politikům či úředníkům?
Samozřejmě není univerzální odpověď a zkorumpovaných nebo jinak zákona nedbajících úředníků je nemálo, ale zcela určitě jsou pod větším dozorem a kontrolou než právě politici, ačkoliv mají podstatně omezenější kompetence. Proti špatnému úředníkovi se můžeme bránit ve správním řízení nebo před soudem, u politika to však takhle snadno nefunguje. Musíme proto přestat s lacinou a slepou nenávistí k úředníkům, kterou někteří považují za politickou ctnost. Možná pak zjistíme, že problém nebyl v lidech žijících ve spisech, ale v těch, kteří nám léta tvrdili, že bez nich bude líp. Práce dobrého úředníka je ze své podstaty neviditelná: systém funguje, formulář projde, rozhodnutí je rychlé a obstojí u soudu. O to více jsou pak patrné ty všechny negativní případy, na které se hlavně přijde podstatně snáze.
Zmíněná (veřejnoprávní) média jsou často označována za hlídací psy demokracie, kteří dohlíží na nekalosti politiků. Necháme-li stranou vliv majitelů soukromých médií nebo vliv politiků na média veřejné služby, tak podstatou jejich práce je právě zviditelnění takových nekalostí, aby se o nich lidé dozvěděli. Aniž bych chtěl tuto roli nějak zlehčovat, tak si dovolím poslední myšlenku. Jak se média o tomto pochybení dozví? Kdo má detailní vhled do daných vztahů a odborné problematiky? Většinou to jsou právě bezejmenní úředníci, kteří na něco takového přišli, nebylo jim to lhostejné a třeba právě kontaktovali novináře. Úředníci by tak neměli být jen zárukou toho, že veřejná správa bude fungovat předvídatelně podle pravidel, ale jsou zcela nezbytnou součástí k tomu, aby se věci nedaly dobře ututlat.
Úředníci proto, věřím, jsou skrytými hlídacími psy demokracie a jejich dobrá práce je tak i v tomto smyslu zcela nezbytná pro fungování státu a demokracie. Kvalita úředníků drží kontinuitu a odráží kvalitu funkčnosti státu. Hlídají pravidla ve chvíli, kdy se mění ministři a priority. I proto na ně nadávají obě strany barikády. Pro jedny jsou „brzdou změn“, pro druhé „pozůstatkem starých pořádků,“ ale především jsou pro politiky někým, kdo jim vidí pod ruce a může je omezovat v jejich libovůli (nevycházející z vůle občanů). To není selhání. To je důkaz, že dělají přesně to, co mají, a že si máme dát velký pozor na všechny, kteří se proti nim tak vehementně vymezují a propagují nejrůznější čistky, aniž by jim reálně šlo o zlepšení fungování systému.
Anketa
zdroj:
