Článek
V posledních letech jsme svědky znepokojivého trendu: stále více lidí se odklání od hodnot, principů a myšlenek, které tvoří základ demokratických společností, a měly by být lidem pro jejich vlastní dobro přirozeně blízké, a místo toho upínají svou víru k jednotlivcům. Tito „spasitelé“ – ať už zleva, zprava nebo z populistického středu – nahrazují politické ideje slepou loajalitou. Z politiky se stává aréna emocí, nikoli racionální diskuse.
Tento jev není omezen jen na Spojené státy. Vidíme ho v Brazílii, Maďarsku, Rusku, ale i v Česku nebo na Slovensku, a to v určité míře u všech politických stran. Lidé hledají někoho, kdo jim poskytne jednoduché odpovědi na složité problémy. Někdo, kdo bude více rozhodným a nezpochybnitelným autoritářem, než voleným členem většího sboru, na jehož práci bychom měli dohlížet. Důležitější než program je charisma. Místo idejí se prodává „příběh“ a „síla“.
Problém nastává ve chvíli, kdy se tito vůdci začnou odklánět od toho, co původně hlásali. Část jejich příznivců si toho nevšimne – nebo to záměrně přehlíží. Věrnost se nepřiklání k principům, ale k člověku. To je nebezpečné. Jakmile přestaneme trvat na konzistenci, otevřenosti a odpovědnosti, ztrácíme to, co dělá demokracii demokracií. Čitelného a konzistentního politika poznáme tak, že nemusíme vždy čekat na jeho vyjádření ke každé jednotlivosti, protože jím zastávané principy by nám měly poskytnout dostatečnou představu o tom, jak se k věcem bude stavět. Zároveň poznáme, když se odchýlí od toho, co říká, když se to zrovna nehodí. Nemusíme každé protichůdné vyjádření složitě obhajovat a vymýšlet šílené scénáře, které ve spojitosti s jeho předchozími kroky poskytují alespoň nějakou možnost logického rozhodování.
Z historie víme, kam až může vést slepé následování vůdců. Demokracie totiž není jen o volbách – je o systému brzd a protivah, o kritickém myšlení, o veřejné debatě. Když tyto prvky zredukujeme na jeden idol, který se stane etalonem státu/demokracie/svobody, stává se z politiky víra, nikoli dohoda.
Trump není hrozbou proto, že by byl výjimečně zlý nebo snad inteligentní. Je hrozbou, protože ztělesňuje symptom větší choroby: neschopnosti společnosti čelit nejistotě jinak než vírou v někoho „silného“, kdo „to zařídí“. A když se jeho činy dostanou do konfliktu s tím, co kdysi sliboval, nevadí – stále je to „náš člověk“. Místo toho, aby ostatní straníci nebo členové volených orgánů dostáli jimi složenému slibu, vlastnímu svědomí a prosazované politice, otočí o 180° jen proto, že se domnívají, že to pro ně je teď výhodnější. Pokud však máme zákonodárný sbor plný členů bez páteře a bez konzistentních hodnot, stává se zbytečným, protože neposkytuje dostatečnou kontrolu a stává se spíše sálem fanaticky tleskajících následovníků bez vlastní vůle po vzoru třeba Severní Korei. Trump jen jeden, odpovědnost leží na těch, kteří se mu slepě přizpůsobili, nenastavili mu zrcadlo a přestali plnit svou funkci.
Pokud chceme zachovat svobodu, je načase vrátit se k obraně hodnot, ne mesiášů. Otázky by měly znít: Je tento návrh spravedlivý? Je v souladu s ústavou? Pomůže většině lidí, nebo jen vyvolené skupině? Nikoliv: Řekl to náš vůdce? Žijeme ve společnosti, kde se většina lidí rozhoduje o správnosti přijatých kroků pouze na základě toho, kdo je činí, kdy za identické návrhy se dokáží bít až do krve a zároveň je odsoudit jako největší nesmysl. Všechno je nyní relativní, vytratil se esenciální základ, na kterém panuje vždy jasná shoda.
Největší hrozba tak není jeden konkrétní politik, ať už je vpravo, nebo vlevo. Největší hrozbou je naše ochota rezignovat na vlastní odpovědnost myslet, ptát se a hájit principy, které drží demokracii při životě. Neschovávejme se za voliče, průzkumy a své politické zástupce. Dávejme si pozor na všechny, kterým je demokracie pouze prostředkem k dosažení moci, na všechny, kteří se ohánějí demokratickými principy, které však sami nedodržují, a především na ty, kteří jsou přesvědčeni o své absolutní neomylnosti, případně neomylnosti jejich politického „hrdiny“. Odpovědnost leží na každém z nás. Trump jednou z vlády odejde, společnost ale nikam neodejde.
