Článek
Vláda v probíhajícím kompetenčním sporu podala Ústavnímu soudu námitku podjatosti soudce Pavla Šámala. Tu ministr spravedlnosti Jeroným Tejc (za ANO) zdůvodňuje porušením vládních práv a bezprecedentním soudním aktivismem. Je snad skutečně dán důvod pro vyloučení Pavla Šámala, který v této věci zastává funkci soudce zpravodaje? Odpověď je mimořádně jednoduchá – důvod není – a vláda si je toho moc dobře vědoma.
Kdy lze vyloučit soudce?
Podjatost soudce je dána tehdy, pokud existuje skutečná pochybnost o tom, že soudce nebude úplně nestranný. Pouhá nelibost vůči osobě soudce však vůbec nestačí. Pro úspěšné uplatnění námitky je nezbytné, aby existovaly objektivní důvody, u kterých je každému zřejmé, že soudce bude mít důvod jedné straně nadržovat. Zákon v zásadě rozlišuje dva směry: buď má soudce osobní vztah k jedné straně nebo má osobní zájem na výsledku věci. V prvním případě se jedná typicky o příbuzenství nebo jiný silný vztah. Naopak podjatost automaticky nezakládá to, že se soudce s účastníky řízení v širší rovině zná, to by za chvíli nemohl být soudcem vůbec nikdo. Stejně tak ji nezakládá ani předchozí rozhodovací činnost soudce. Ve druhém případě soudce nemůže rozhodovat takovou věc, na níž má nějaký zájem, nejčastěji ekonomický, ale jiný. V případě Pavla Šámala však není naplněna ani jedna z těchto podmínek, sama vláda ani žádné skutečné důvody neprezentovala.
Proč zrovna Šámal?
Nastíněné námitky proti Pavlu Šámalovi jsou však od počátku liché, vláda ve skutečnosti proti němu nic osobního nemá, pouze využívá to, že se jako soudce zpravodaj stal tváří dosavadního řízení, které zatím obnáší především vydané předběžné opatření. Co je vůbec předběžné opatření? Zjednodušeně se jedná o způsob, kterým mohou soudy v odůvodněných případech zajistit to, aby později vydaný rozsudek nepostrádal smysl. Pro představu se může stát, že bude probíhat spor o vlastnictví unikátního obrazu, ale než soud v dané věci rozhodne, tak bude obraz prodán a zmizí, k čemu potom bude skutečnému majiteli rozsudek, když obraz bude ztracen? Obdobně jsou známé i spory rodičů, kdy jeden z nich řeší spor tím, že dítě unese do ciziny. Uvedené případy mají jedno společné, aby se rozsudek nestal jen bezcenným cárem papíru, je nutné zajistit, aby měl v době jeho vydání ještě smysl - k tomu slouží právě předběžné opatření. Nepředjímá výsledek věci, pouze stabilizuje situaci tak, aby nedocházelo k později nevratným změnám, chcete-li, zachovává status quo. Tím je také zajištěno, aby prozatímní řešení co nejméně zasahovalo do práv obou stran.
Totéž se stalo i v daném případě, Ústavní soud řekl, že dokud se o sporu vlády s prezidentem definitivně nerozhodne, bude se summit NATO řešit jako doposud, případně k nejmenší újmě. Nedal nikomu přednost ani nenaznačil, že prezident bude při skutečném vyřešení věci úspěšný. Soudce zpravodaj v každé věci vyřizuje nezbytné formality, zajišťuje kontakt se stranami nebo vypracovává návrh rozhodnutí. Pavel Šámal se do této pozice dostal zcela náhodně. Stěží mu lze vyčítat, že nedal vládě prostor pro vyjádření se k předběžnému opatření. Nedostatek času si způsobila vláda sama tím, že rozhodnutí o delegaci na summit odkládala až na poslední chvíli. Zcela úsměvné je pak vyjádření Tejce, že by stačilo i pár hodin. Bez ohledu na to, že důvodnost návrhu na předběžné opatření zvládne každý posoudit bez větších obtíží sám od sebe, představa, že soudce dá vládě k vyjádření třeba 2 hodiny a 15 minut, je bizarní. Co by přišlo poté? Hra na to, že vláda zrovna týden nevybrala datovku nebo že se soud nevypořádal s každou námitkou? To je samozřejmě nadsázka, ale i při představě, že ministr spravedlnosti využije třeba umělou inteligenci, zadá příslušný příkaz a nechá vygenerovat kvanta textu, kterým soud zahltí, znovu vede k témuž závěru, že by se předběžné opatření stalo bezzubé.
Pavel Šámal zjevně nemá osobní vazby ani k prezidentovi, ani k členům vlády, stejně tak nebude nijak profitovat z toho, pokud rozhodne ve prospěch té či oné strany. Navíc soudce zpravodaj zajišťuje pouze proceduru, o samotném předběžném opatření, stejně jako o budoucím řešení celé otázky, rozhodují všichni ústavní soudci. Pokud tedy vláda zdůvodňuje podjatost soudním aktivismem, nemůže za něj Pavel Šámal, ale všichni soudci, kteří hlasovali pro vydání předběžného opatření. Co je na tom nejlepší? Pavel Šámal je soudcem, který byl jmenován na návrh prezidenta Miloše Zemana, neobstojí tak ani teze o tom, že by měl stranit současné hlavě státu. Naopak proti návrhu se vyslovili dva ústavní soudci, kteří byli jmenováni právě na návrh Petra Pavla.
Mohl Ústavní soud vydat předběžné opatření?
Bylo by trochu absurdní věřit tomu, že sbor ústavních soudců nezná právo, ale zřejmě to tak nemají všichni. Naneštěstí, jak je tomu v právu zvykem, nemusíme se řídit jen pocitem, ale můžeme se podívat do textu zákonů. Je skutečně pravda, že zákon o Ústavním soudu nezná institut předběžného opatření. Je tomu však pouze proto, že v tomto zákonu jsou upravena pouze specifika řízení před Ústavním soudem, v ostatních procesních krocích, které jsou společné většině soudních řízení, se totiž použije občanský soudní řád, který předběžné opatření samozřejmě upravuje.
Pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané k jeho provedení.
Proč to vláda skutečně dělá?
Pokud tedy důvody pro podjatost soudce Šámala zjevně vůbec nejsou a vláda si je toho dobře vědoma, proč k takovému kroku vůbec přistoupila? Správná otázka. Stěží můžeme uvažovat o zdržování nebo klasické advokátní praktice, která usiluje o to, aby se klientovi naúčtovalo co nejvíce úkonů. Můžeme uvažovat o nátlaku na ústavní soudce, kterým se jim dá důrazně najevo, že vláda má eminentní zájem na pro ni příznivém výsledku. To by v zásadě ještě nebylo to nejhorší, i když je to samo o sobě značně problematické. Leckdo nad tím mávl rukou a celá zpráva prošla médii bez většího zájmu, ale nikdo nedělá nic jen tak, a proto musíme hledat skutečnou motivaci vlády k tomuto kroku.
Pokud zájem nepřišel teď, co se stane dál? Ústavní soud o této námitce bude muset rozhodnout, a to nevyhnutelně jen jediným způsobem. Vláda tak dostane další kartu, kterou se pokusí využít pro případný neúspěch ve sporu s prezidentem. Jak už dávají vládní politici bez ostychu najevo, pokud soud nerozhodne v jejich prospěch, tak není nezávislý a vlastně je celý špatný. Řeknou, podívejte, proti nám rozhodl soud v otázce předběžného opatření, pak v námitce podjatosti, a ještě v celé otázce kompetence. Kdo se pak bude pídit po tom, že vládní karty jsou úplně bez základu? Sportovní terminologií je přece jasné, že když dvakrát písknu trest na jednu stranu, tak musím písknout i něco na druhou, i kdyby k tomu nebyl důvod.
Tímto se však Ústavní soud řídit nemůže a musí rozhodovat vždy podle pravidel a nejlepšího svědomí. Nehledě na to, že v prvních dvou uvedených případech se ani nejedná o rozhodnutí jdoucí proti vládě, stejně jako není vůbec zaručeno, že prezident nakonec sklidí u soudu jasné vítězství, půda je připravena a útoky na Ústavní soud se už rozjely ve velkém. Takové útoky však společnost nemůže v žádném případě připustit. Je nutné odsoudit každého, kdo jde k soudu s tím, že jeho nestrannost a nezávislost uzná jen v případě pro něj pozitivního rozsudku. Tak to u soudu zkrátka nechodí, jdete tam se sporem, takže jeden vždycky odejde nespokojen. Pokud tenhle přístup dovolíme, tak jsou soudy zbytečné.
Zároveň je nutné rázně odmítnout útoky na Ústavní soud jako takový. Ústavní soudci mají funkční období přesahující dvě období prezidenta republiky, nemají tak důvod se mu snad podbízet příznivými rozhodnutími. Stejně tak nepochybně soudci dobře vědí, že prezident byl před pár lety jiný a za pár let bude ještě jiný, bylo by nanejvýš krátkozraké tak jeho postavení bezdůvodně posilovat jen kvůli vymyšlené oblibě k současné hlavě státu. Nanejvýš absurdní pak je, že za útoky na Ústavní soud jsou právě politici. Ano, ti politici, kteří pravidelně vymetají spodní příčky v důvěře společnosti. Proč bychom jim najednou měli věřit, že jsou nejčestnější, a naopak Ústavní soud je nejhorší? Jsou to přitom právě politici, u kterých s nevelkými obtížemi můžeme dohledat, že své názory otáčí v jednom kuse, a že ti, kteří dnes jdou proti domnělému posilování kompetencí prezidenta, to samé ještě pár let zpátky hájili. Jestli to nebude tím, že jim vůbec nejde o spravedlnost a nejlepší rozhodnutí Ústavního soudu jako instituce.
Závěrem si dovolím jediné. Nechci, aby text vyzněl, že Ústavní soud je a vždy bude dokonalý, nebude. S jeho nálezy můžeme nesouhlasit, ale velmi rychle se nám vymstí, pokud na něj začneme útočit jako na instituci s určitou rolí ve fungujícím systému. Jeho ústavní zakotvení mu dává silnou kompetenci, protože i nad politiky, ať už jsou odkudkoliv, je nutné mít jednu záchrannou brzdu. Koneckonců Ústava chrání právě nás, občany, bylo by nanejvýš hloupé se o tuto ochranu a poslední zastání připravit. Silná kompetence je navíc vyvážena tím, že procesu jejich ustavení musí předcházet shoda prezidenta a Senátu. Asi to není nejlepší systém, ale byla by škoda se o něj připravit kvůli něčemu tak pomíjivému, jako je dobré slovo politika, který se cítí být omezen, vlk také povídal… Pokud začneme rozkládat základní instituce, které se mají vzájemně vyvažovat a slouží právě nám, přijdeme o jeden z největších úspěchů moderní státnosti a společnosti. Dodržování nastavených pravidel může být někdy obtěžující, ale jedinou alternativou je nepředvídatelná libovůle, žádná rovnost před zákonem a chaos v přetahování se o moc napříč celou společností, což dlouhodobě uškodí úplně všem.
